Firma ISCAREX s.r.o.ISCAREX pohárTermínovka 2024KraličákCestování s Honzou
Hlavní strana
Podporují nás
ISCAREX, s.r.o.ISCARPardubický krajČeský běhBackground

Iva Milesová - V závodech do vrchu se musí běhat hlavou.

Většina kopců jsou poutní místa, upřesňuje Iva Milesová a ihned k tomu dodává: Nakonec i Mojžíš si pro desatero došel na Svatou horu - ať už tam skutečně rozmlouval s Bohem, nebo si jen potřeboval v klidu promyslet, jak ty svoje lidi srovnat do latě. Tak i pro mě jsou běhy do vrchů někdy taková tělesně - spirituální záležitost. Je to způsob, jak si dát do těla a zároveň přemýšlet i o různých jiných věcech. V šesti letech v Aši začínala v místním oddíle na běžkách a ve škole se pak věnovala všem kolektivním sportům.

Už tehdy jsem byla rošťák, vzpomíná: Pamatuji si, jak jsem jela nějaký závod na lyžích. Vystartovala jsem jako první. Jen tak si jedu a najednou za sebou slyším: Stopa, stopa! Věděla jsem, že mám uhnout, ale představa, že zajedu někde do závěje a počkám, až mě všichni předjedou a pak se zařadím zpět, mě naštvala. Řekla jsem si, tak to tedy ne, přeřadila na vyšší obrátky, všem ujela a nakonec i vyhrála. Pak jsem si klidně dovolila jako šestiletý špunt hulákat, když jsem to pořádně rozjela a dojela někoho dospělého: Stopa, stopa! Většinu z nich to pobavilo, ale někdo mě taky občas prohnal hůlkou.

V sedmi letech se přestěhovala do Prahy a to byl s lyžováním konec. Jenže okolo ní se to hemžilo dětmi a tak pokračovala v pravidelné spontánní pohybové aktivitě i několik hodin denně. A bylo jí jedno v jakém sportu. Uměla se postavit vždy ke všemu. Rozhodně nejvíc za všech lidí, kteří mě vedli během mého sportování, mě ovlivnil basketbalový trenér ing. Jiří Kunc, hodnotí Iva své osobní dirigenty: Hrála jsem v Aritmě Praha u něj basket od třetí třídy až do staršího dorostu, kdy jsme získali medaili z MČR. On s námi dělal všechno naplno a komplexně. Byl přirozenou autoritou a dokázal v trénincích sladit správně všechny složky přípravy, což je u her daleko náročnější než u atletiky. Až teď si uvědomuji, co pro nás dokázal obětovat. Věnoval se nám s plným nasazením šestkrát týdně, vozil na zápasy, bral si dovolenou na naše soustředění. To už teď nikdo neudělá.

U něj vládla disciplína a dril. Ale zároveň tam bylo něco, proč jsme tam chtěli vydržet, pokračuje dál ve svém hodnocení: Postupně rozvíjel naši samostatnost a zodpovědnost za svoji fyzickou přípravu, kterou jsme v počátcích pilovali jen s ním na trénincích, až to dopracoval tak daleko, že nám rozdal už v žákovském věku na léto tréninkový plán a pak jen zkontroloval tréninkové deníky a provedl fyzické testy. Poprvé jsem se na to vykašlala. Fyzičku mám přece dobrou. Omyl. Testy to jasně prokázaly.

Jeho slova pak byla jasná: Kdo nemá fyzičku, nebude hrát, protože není schopen se včas dostat k míči a potom se ještě vrátit do obrany. A tak to pokračovalo dál. Žádná z nás nic neošidila. Naučil nás postupně všem zásadám. Pochopili jsme, že je třeba zvyšovat tréninkové dávky pozvolna, střídat různé typy zatížení i intenzity a to zvlášť, když jsme v dorostu měli tendenci v hledání hranic svých možností, plány překračovat. Naučil nás, že přechodné období je pro to, aby se opravdu odpočívalo, a že se nám to pak vrátí v úspěšném zvládnutí celé následující dlouhé sezóny. V basketbalu se mi sice nepodařilo dál prosadit, ale pro budoucí běžecký trénink a i pro život mi dal opravdu můj první trenér hodně.

Při studiu na FTVS se setkala s dalšími sportovními osobnostmi, které ji učili všechny sporty. Tam pochopila, že z kondičního hlediska je vysokoobjemový všestranný trénink výborným základem pro pozdější růst výkonnosti při běžecké specializaci. Všestrannost je pro ni základním stavebním kamenem a podle ní jsou v tomto vrchaři docela rozumní na rozdíl od hromady silničních běžců, kteří šmajdají pořád stejně, a nebo se křečovitě snaží běhat naplno tempa.

Na vysoké škole začala chodit rekreačně běhat jen tak pro pročištění hlavy. Ve Stromovce ji odchytily místní běžkyně, půjčily jí termínovku závodů a uvedly do společnosti pražských běžců. Rok na to již startovala v barvách pražského Kovošrotu ve 2. atletické lize. Byla jsem nadšená, tvrdí s odstupem času: Ve 23 letech jsem dostala krásnou druhou šanci. Nejvíc mě fascinovala prostupnost atletiky. Na jakékoliv úrovni závodů můžete zaběhnout dobrý výkon a kvalifikovat se třeba na MČR. Trenéři Karel Bešťák, Petr Behenský a Miriam Vávrová jí dali příležitost se dokonale vyřádit. Vyzkoušela si všechny disciplíny a absolvovala i sedmiboj. Jen k vytrvalostním běhům dozrávala až postupně.



28. 5. 2005, Ostravice - Lysá hora


Přestože začínala celkem pozdě, dokázala zaběhnout velmi kvalitní osobní rekordy. Pětku dala v roce 2006 za 17:09. V následujícím roce v hale zvládla 800 m za 2:20, 1500 m za 4:37 a 3000 m za 9:56. Další osobní rekordy si schovala pro právě uplynulý rok. Desítku na dráze absolvovala za 37:13 a 3000 m překážek pak za 10:56.

Ovšem skvělý výkon předvedla v roce 2007 v Padebornu, když půlmaratón, na němž tam startovala, dokončila v čase 1:15:50 a mezičas na deseti kilometrech měla 35:05. Bylo to týden po náročném soustředění na Mísečkách, probírá se veleúspěšným rokem 2007: Bohužel výkonnost na této úrovni se mi nepodařilo stabilizovat a ani se k tomuto výkonu zatím přiblížit. Myslím, že stagnace přišla díky zbytečně intenzivnímu začátku sezóny, kdy jsem zaběhla 4 osobáky v hale. Do toho i trochu proti mé vůli přišlo několik silničních závodů a k tomu jsem ještě objížděla ligu dálkových běhů na běžkách, kde jsem obsadila páté místo. To se všechno muselo zákonitě odrazit v poklesu výkonnosti. V bězích do vrchu si Iva velmi cení všech svých reprezentačních startů, kromě roku 2008, kdy byla na jaře zraněná a naskočila do přípravy až v půlce května, což logicky ovlivnilo zbytek sezóny.

Pro běhy do vrchů mě vlastně objevil Ivo Domanský, usmívá se při této vzpomínce: Při návratu z jednoho závodu v zimě roku 2005 se mě zeptal, zda bych se nechtěla kvalifikovat na MS v běhu do vrchu. Aby mě navnadil, tak podotkl, že to bude na Novém Zélandu.

Edison říkával, že na jeho objevech má podíl tak 5% inspirace a 95% je už jen dřina. Ivo mi dal tu inspiraci, která předchozí spoustě dřiny dala konkrétní směr.¨ A že to byl ten správný směr, o tom není sporu. Podívejme se jen na její reprezentační vystoupení na Mistrovství světa a Evropy v běhu do vrchu.

Rok 2005 jí přinesl při její premiéře na světových soutěžích ve Wellingtonu na Novém Zélandu bronz v soutěži družstev a 26. místo mezi ženami. V následujícím roce na MS v turecké Burse ženy skončily druhé a ona sedmnáctá. Na domácím ME v Malých Svatoňovicích družstvo žen opět bralo druhé místo, když Anička Pichrtová zvítězila a Iva pomohla svým 9. místem. V roce 2007 ve švýcarském středisku Ovronnaz získal český ženský tým stříbrnou medaili, když tam tehdy Anička Pichrtová vyhrála a Iva doběhla desátá.

Ještě v témže roce na ME v Cauterrets ve Francii ženy opět vybojovaly druhé místo a ona tam skončila devátá. S rokem 2008 sice nebyla spokojená, přesto byla na ME v Zell am Harmersbach osmnáctá a na MS v Sierre-Crans-Montana se dostala do cíle na 40. místě. V loňském roce na ME v rakouském Telfes im Stubaital skončila jedenáctá a na MS v italském Campodolcino/Madesimo dvanáctá.

Ke kompletnímu hodnocení osobních úspěchů je třeba dodat také druhé místo ve finálovém závodě Sky Runnig World Series - Climbathon 2006 v malajské části Bornea. Tohoto výsledku se velmi cení, neboť se jí podařilo optimálně potrénovat a vyladit a v dlouhé historii závodu tam dosáhla druhého nejrychlejšího času mezi ženami. Rekord na této trati pro zajímavost drží Anička Pichrtová.

Samozřejmě má řadu dalších výborných výsledků ze špičkových světových soutěží. Stála na bedně na Sierre-Zinal, Grossglockneru, Grintovci, Feuerkogelu, Skaale, na Gibraltaru, v Telfesu, Kaunertalu, Kitzbühelu, Wolfgangsee, ale například u nás i na Lysé hoře a také má třeba velmi kvalitní traťový rekord na Jardově kopci v Šárce.

Běžela jsem i dva maratóny naplno, kompletuje výsledky: Hned ten první jsem vyhrála v traťovém rekordu. Bylo to na Alpenmaratonu Anzére-Crans Montana-Lukerbad. Absolvovala jsem 14 dní před tím Sierre-Zinal a chtěla jsem v této části Švýcarska zůstat až do MS v Ovronnaz, to bylo v roce 2007, a trénovat na trati. Jenomže jsem si potřebovala na pobyt v dějišti MS na nějakém závodě vydělat. Nic jiného tam zrovna nebylo než maratón, tak jsem ho tedy vyhrála. Mimochodem, byl krásný.

No a co by to byla za shrnutí výsledků, kdybychom zapomněli na WMRA Grand Prix. Po třetích místech v letech 2006 a 2007 se Ivě letos podařilo zvítězit v celé této prestižní vrchařské soutěži.



9. 7. 2006, ME v běhu do vrchu, Malé Svatoňovice


Běhům do vrchu jsem se začala věnovat v roce 2005, připomíná své začátky mezi vrchaři: Do té doby jsem běhala nějaké silniční závody a dráhu. Vyhrála jsem tehdy Český pohár v běhu do vrchu. Byl to vlastně první rok, kdy jsem se systematicky zaměřila na dlouhodobé soutěže a začala se specializovat na vytrvalostní běhy. Zlepšila jsem se na všech svých tratích a běhala spoustu závodů od 10 do 25 km. Často i dva za víkend, ale většinou ne naplno. To jsem zkusila jen jednou a došlo mi, že i lidské tělo má přece jen své limity.

Líbí se mi, že závody do vrchu jsou nejen sportovní, ale i společenskou záležitostí, pokračuje dál ve vyprávění: Hlavně víkendové dvojzávody. I na mezinárodní úrovni jsme celkem malá semknutá komunita. Také je díky těmto běhům možné podívat se do vyhlášených rekreačních horských středisek, kam bych se normálně nikdy nedostala. Má ráda skoro všechny typy běhů do vrchu. Nejlépe mi sice jdou prudší kopce v členitějším terénu, ale ráda běhám nahoru-dolů. Jen ten seběh na Borneu byl i na mě hodně extrémní. Ale za ten zážitek to rozhodně stálo.

V začátcích mé vrchařské kariéry jsem se plna očekávání nových dobrodružství v sobotu ráno naskakovala do vlaku a postupně jsem stala součástí té velké běžecké rodiny, sumarizuje dál své pocity a zážitky: Pak přišla další fáze a s ní reprezentace a profesionální éra. Dávno předtím jsem v sobě cítila touhu a předurčení vyniknout ve sportu. Poté jsem se musela naučit toho snu vzdát. Až teprve potom to přišlo.

V životě zkoušíte různé věci, na některé se neskutečně nadřete a efekt zdaleka neodpovídá vynaloženému úsilí. Přiznám se, že bych raději něco dokázala v nějaké smysluplnější činnosti než v běhu, ale díky aspoň za ty běhy. Objíždění závodů je zároveň úžasným způsobem cestování. A navíc, když se dopracujete mezi elitu, zachází se s vámi jako v bavlnce. Když to vezmu na druhou stranu, tak běhy do vrchu jsou pořád jednoduché a férové. V závodech jsou jasně vypsané prémie, a pokud se umístíte, tak je dostanete. Nemusíte nikde lobovat ve výběrových řízeních nebo živit firmu, která vydělává tím, že pronajímá vaši práci jiné organizaci a má se z toho víc než dobře.

Běhání na profesionální úrovni je takový malý nezávislý byznys, kdy můžu sázet jen na sebe a své možnosti a schopnosti. Peníze jsou zároveň výmluva pro okolí a omluva toho, že to v tomhle věku ještě děláte. Přece byste nepřiznali, že běháte jen pro zábavu. Pocity hrdosti spojené s vyhráváním se časem otupí. Zanedlouho zjistíte, že tento sport stejně skoro nikoho nezajímá a rok po vašem odchodu už vás nikdo nebude znát. Také nějaké dosažené výsledky nic nemění na vaší smrtelnosti a pomíjivosti a to u jakékoliv vaší činnosti. Pozitivní na tomhle poznání je, že si uvědomíte, že nemáte nekonečně moc času.

Pokud mám mít před sebou třeba už jen jednu sezónu, tak si chci každý závod užít, jako by to byl ten poslední. Současně si uvědomuji, že mi i ty kopce něco vzaly. Mohla jsem být třeba někde jinde a dělat něco jiného. Ale to je jen kdyby.



15. 9. 2007, MS v běhu do vrchu, Ovronnaz, Švýcarsko


Kopcům dává Iva přednost před ostatními typy závodů ze zcela pragmatických důvodů: Pokud mohu úspěšně soutěžit na mezinárodní úrovni v nějaké disciplíně, tak ji logicky upřednostním před jinými, které mě třeba také baví, ale kde jsem více limitovaná svými nedostatky nebo tam nemůžu využít svoje přednosti. Začala jsem s běhání v pozdějším věku, určitě by se mi obtížně dařilo rozvíjet rychlost a tak je zcela zřejmé, že si nebudu vybírat disciplíny, kde mi rychlostní deficit brání v dosažení vysoké úrovně. Kopce jsou hlavně silově vytrvalostní záležitosti a tyto pohybové schopnosti se dají dobře trénovat i v dospělosti. Navíc patřím mezi těžší běžkyně a tím víc musím pracovat na odrazové síle, abych se vůbec unesla. A právě trénink síly se mi zase spíš daří lépe skloubit s kopci než s tempovou vytrvalostí na rovině. Řekla bych, že v bězích v těžším terénu může člověk z většího objemu své svalové hmoty udělat i přednost. Kopce jsou vyloženě typem běhů, kde Evropanky nejsou znevýhodněny fyzickými dispozicemi před lehkonohými Afričankami. Spíš naopak. Tyhle snědé běžkyně mají v kopcích obrovské problémy, a přestože by nám na silnici lehce utekly, tak tady je můžou specialistky bez potíží porážet. Otázka je, nakolik by se zlepšily, kdyby se vrchům začaly věnovat naplno. Ovšem já si myslím, že umíte buďto jedno nebo druhé. Jen čestné výjimky umí oboje stejně dobře. U mužů je to jiné, ale i tam mají Evropané proti Afričanům vyrovnanější šance.

Takže logickým krokem atletických funkcionářů i sportovních novinářů by mělo být běhy do vrchu podporovat a zviditelňovat, protože tam máme možnost být v elitě, pokud se tomu budeme věnovat. Bohužel slyšíme jen stesky na to, že nemáme běžce a Afrika nám ujela o parník. Proč se tedy nezaměříme na to, v čem máme předpoklady vyniknout?

Jakákoliv debata s Ivou se dostane do takových dimenzí, že není možné všechno sepsat a dát do jednoho článku. Vydalo by to opravdu na celý seriál textů, zejména její postřehy k tréninkům, zatížení a také třeba k taktice v závodech.



13. 6. 2009, Besednice - Kohout


Za všechno bych z rozhovoru citoval podle mě jednu velmi důležitou věc: Běhy v terénu nemá smysl běhat do mrtva, protože při větší koncentraci laktátu v těle ztrácíte koordinaci, takže vaše zbytečná dřina v závodě pak má negativní vliv na výkon. Je lepší při každém startu přemýšlet a rozvrhnout si tempo tak, abyste měli dobrý pocit z průběhu závodu a byli jste schopni v něm pak reagovat na danou situaci. Proto tvrdím, že je lepší víc používat hlavu, než jen vypnout mozek a pustit tělo bez rozmyslu, ať dělá, co může.

Pokud nemá zrovna žádný důležitý závod v kopcích, ráda si vyzkouší všechny tratě i na ovále, zejména pak čtyřstovkovou štafetu. Týmový duch všech unavených účastnic po celodenní soutěži na ni působí přímo euforicky, stejně tak jako závěrečná osmistovka v sedmiboji.

Nijakými vzory se moc neřídí, ale uznává všechny sportovce, co něco dokázali a zejména Emila Zátopka, který byl jejich soused doma v Tróji. Koupával ji jako malé dítě ve vaničce a je jí velmi blízký. Stejně tak ovšem pro ni byl inspirací třeba i Jaromír Jágr s jeho pověstnou fyzickou přípravou. Téma zálib stočila obratně opět k běhání: Myslím, že v tomhle věku se už člověk snaží, aby práce byla zároveň jeho koníčkem, případně se provozování koníčků snaží ospravedlnit nějakým konkrétním užitkem. Tak je to i u mě.

V současné době se věnuje budování běžecké základny U Ivy. V budoucnu by pak ráda poskytovala zázemí malé komunitě ambiciózních běžců, kterým by pomáhala s tréninkem a zajišťováním závodů. Myslím, že by byla škoda, aby tradice českého profesionálního běhu vymřela. Pokud takové závody existují a my máme možnost na nich uspět, je hloupost na ně nejezdit, říká Iva Milesová, vítězka letošní WMRA Grand Prix a běžkyně, pro kterou se staly vrchy obživou.


Zdeněk Smutný

Článek byl publikován 10.02.2010, 08:38:35