Petr Miles - vůle hory přenáší

Byl jsem velmi pomalý, nestačil jsem většině svých vrstevníků, tvrdí Petr Miles: Přesto jsem v mládí příležitostně dost běhal, sice jen nezávodně a pro své potěšení, ale měřil jsem si dosažené časy. V současné době bydlí v Hostinném a od roku 1998 je již v důchodu. Je ženatý, má dvě děti a pět vnoučat. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze a poté externím studiem dosáhl titulu CSc. na Ústavu pro výzkum obratlovců ČSAV v Brně. Dva roky se věnoval dětem jako učitel a potom už pracoval jen na Správě KRNAP ve Vrchlabí jako odborný pracovník - zoolog.

Ve svých 49 letech jsem se podrobil těžké operaci prasklého žaludečního vředu, vzpomíná na první z krizových okamžiků svého života: Na tuto nemoc mi zemřel v mých sedmi letech otec. Ze žaludku mi po operaci zbyla jen jeho čtvrtina a stěží jsem zákrok přežil. Trpím horší srážlivostí a málem jsem vykrvácel. Byl jsem slabý jako muška, na kost vyhublý a lidé se při pohledu na mě až lekali. Rekonvalescence však probíhala dobře. Postupně jsem to zkoušel s rychlou chůzí a pak i s během. Sám se dodnes divím, že jsem se následně tak zlepšil.

Jeho další běžeckou kariéru ovlivnila nejvíce nástěnka na autobusovém nádraží v Horním Maršově, na níž Jiří Javůrek informoval o tehdy právě vznikajícím novém sportovním odvětví, o bězích do vrchu. To mu bylo již 51 let.

Velmi mě to zaujalo a požádal jsem Jirku o bližší informace, připomíná své vrchařské začátky: Obratem mi od něj přišly i termíny závodů a já se jich začal zúčastňovat. Největší problémy mi ovšem dělala moje odborná lékařka - hematoložka, kvůli mým již popsaným potížím s krevní srážlivostí, neboť mi odmítla dát potřebné lékařské povolení k závodnímu běhání. Až můj obvodní lékař nad tím mávl rukou, viděl to jinak a souhlasné potvrzení mi vystavil.

Při mém prvním závodě jsem doběhl či spíše došel do cíle ze všech startujících s bídou předposlední, usmívá se nad tou vzpomínkou: Začal jsem ale intenzívně trénovat a mé výkony se kupodivu rychle zlepšovaly. Zatímco na rovinách, či běhu z kopce jsem zůstával stále pomalý, při běhu nebo rychlé chůzi do vrchu jsem na tom byl podstatně lépe. Zřejmě to způsobovaly moje dlouhé služební pobyty ve vysokohorském prostředí v maringotce na Horních Mísečkách, odkud jsem po práci běhával na Vrbatovu boudu.

Ve svých 53 letech poprvé stanul na stupních vítězů v jeho věkové kategorii při závodě Janské Lázně - Černá hora a pak se už úspěchy dostavovaly stále častěji. Vrcholem bylo vítězství v roce 1999 v Českém poháru v běhu do vrchu v kategorii mužů nad 60 let.

Ono to ve skutečnosti nebylo proto, že bych byl opravdu nejlepší mezi těmito veterány, bagatelizuje poněkud svůj úspěch: Ale spíš kvůli tomu, že jsem se zúčastnil mnoha závodů a díky součtu získaných bodů jsem nakonec vyhrál, i když tam v té době běhali daleko lepší borci, než jsem byl já. Je však pravda, že jsem tehdy na svůj věk hodně vydržel. Zvládl jsem odběhnout i tři závody během třech dní.

Svoji výkonnost potvrdil tenkrát i pátým místem na jakémsi tamním malém Mistrovství světa v běhu do vrchu v rakouském Kitzbühelu. Běhání se mi stalo nezbytným doplňkem života, konstatuje: Téměř až jakousi drogou, bez které jsem nemohl být.

Jenže život mu připravil druhý těžký osudový okamžik. 10. 3. 2001 opět málem nepřežil a to tragickou autohavárii v sanitce. Přesto je tu s námi dál, i když mu hrozily amputace obou dolních končetin a stal se z něj nadosmrti těžce postižený držitel průkazu ZTP/P. Díky dobrým lékařům a snad i odolnosti jeho organizmu, získané pří sportovních zápoleních, však opět chodí, po rovině někdy i bez berlí.

Měl jsem rád běhy do vrchů, nikoliv však už dolů, dodává: Při propagaci běhu do kopců se poukazovalo na to, že tento styl běhu nezatěžuje tolik páteř a klouby, což se o sbíhání, zejména v náročném kamenitém terénu už zcela jistě tvrdit nedá.

Ovšem nejvíce se mi na těchto akcích líbil pobyt na čerstvém vzduchu, převážně v horském prostředí a hlavně pak setkávání se s mými sportovními soupeři, z nichž mnohé mohu dodnes považovat za své přátele a kamarády, uzavírá Petr svůj pohled na vrchy. Nyní je redaktorem ročenky Formica, zpravodaje pro aplikovaný výzkum a ochranu lesních mravenců a pořád chodí, pokud ještě může, do lesa, kde sleduje výskyt těchto zajímavých živých tvorů.

I při svých vycházkách po jednotlivých trasách si občas zaznamenávám časy, které při nich dosahuji a snažím se je zlepšovat. Bohužel mé zdraví se zhoršuje, svoji roli hraje i věk a už pouhá chůze mi někdy činí velké potíže, konstatuje smutně. Již v průběhu své závodní činnosti si všímal výskytu lesních mravenců a po závodech je pak v okolních lesích vyhledával. Přitom mu občas pomáhali i kamarádi závodníci.

Nejúspěšnější byli při tomto pátrání na závodech Český Krumlov - Kleť, neboť zde se mraveniště nacházela přímo na trase závodu. Bylo jich hodně a Petr pak tuto oblast navštěvoval pravidelně právě kvůli těmto mravencům. Časem se ukázalo, že je to místo jejich nejpočetnějšího výskytu v Evropě a je zde v současnosti zaregistrováno asi 3200 mravenišť s celkově u nás jinak velmi vzácným horským druhem mravence.

Zdejší lokalita se díky tomu stala centrem zájmu myrmekologů, odborníků přes mravence, jezdí sem i zahraniční badatelé a moje běhání do vrchu ji pomohlo objevit, s jistou hrdostí prozrazuje svůj přírodovědný úspěch Petr Miles, borec, jenž dokázal snad i zásluhou své sportovní aktivity překonávat tvrdé rány osudu a těší jej, že běh zaujal i jeho neteř, skvělou vrchařku, Mgr. Ivu Milesovou, vítězku letošního Českého i Světového poháru v běhu do vrchu.


Zdeněk Smutný

Článek byl publikován 28.01.2010, 11:04:40