Miloslava Vraštilová - Chtěla jsem se jen hýbat

„Nikdy není pozdě začít běhat,“ tvrdí Miloslava Vraštilová: „Zní to asi legračně, ale já začala až jako babička dvou vnoučat. To mi bylo téměř 48 let.“ Bydlí v Jilemnici a je jí 53 let. „Za svůj věk se nestydím,“ směje se: „jednou se přece každý dostane do let, kdy už není mladý, ale starý je člověk tak, jak se cítí, a myslím, že mezi běžeckými veterány jsou, i přes svůj věk, samí duševní mladíčci.“

Je rodačka ze šumavské Sušice, má dceru, která s manželem vychovává dva malé školáky, její vnoučata, Tomáška a Klárku a syna, který je ještě svobodný. „Ze svých dětí a vnoučat mám radost. Jsem na ně pyšná,“ říká s náznakem hrdosti matky v hlase. Vystudovala střední průmyslovou školu a pracuje v útvaru logistiky jedné firmy v místě svého současného bydliště. V roce 2001 se rozvedla. „Po rozvodu jsem si hledala vhodnou náplň volného času,“ vzpomíná na nepříjemné chvíle svého života už s nadhledem: „Chtěla jsem se hlavně víc hýbat. Do té doby jsem si jen občas vyjela na kole, dvakrát týdně šla cvičit nebo si zaplavat do našeho krytého bazénu. To bylo tak všechno.“



1. 7. 2006, Mladkov - Suchý vrch


„V tom čase začala moje vnoučata zrovna běhat a tak jsem se vlastně vůbec poprvé dozvěděla o závodech a přespolních bězích nejen pro děti, ale i pro dospělé. Řekla jsem si, že bych to mohla zkusit a nějaké této sportovní akce se také zúčastnit. Přesto jsem si otestovala nejdřív své běžecké schopnosti doma, po cestách části lesa zvané Hraběnka a pak jsem si pár závodů v okolí Jilemnice vyzkoušela. Jenže to bylo na mě strašně rychlé a neměla jsem z toho dobrý pocit,“ hovoří se značným despektem o svých začátcích: „Bylo to určitě také i tím, že jsem byla ve startovním poli žen o celou generaci starší, než mé soupeřky. Běžela jsem pomalu a navíc byla i tak v cíli úplně vyřízená. Ještě k tomu jsem se tam mezi těmi vyhublými běžkyněmi styděla za svou postavu. V normálním životě mi nevadila, byla jsem s ní spokojená. Také mě to dřív stálo značné úsilí, jsem, tak říkajíc, napravená „baculka“. Když se ohlédnu o deset let nazpět, musím přiznat, že jsem měla značnou nadváhu a stálo mě to obrovské úsilí, abych dokázala výrazným snížením energetického příjmu a zvýšením výdeje energie při cvičení a plavání nějaké to kilo sundat. Tenkrát jsem ještě neběhala. Vůbec mě to totiž nenapadlo. Navíc se i teď musím stále hlídat, protože dokážu přibrat snad i po vodě. Cítím, že pro běhání by byla nějaká tak kila třeba ještě sundat, ale i to snad časem přijde.“



21. 4. 2007, Jiřetín - Jedlová


„ Tak to jsem trochu odbočila,“ vrací se s úsměvem k tématu: „Na jednom přespoláku mi jeden kolega běžec, když viděl, jak se v závodě trápím, řekl o bězích do vrchu, s tím, že by mi to mohlo spíš vyhovovat. Já do té doby totiž vůbec nevěděla, že nějaké takové závody vůbec existují. Vrhla jsem se do sbírání informací a pak si troufla postavit se na start svého prvního běhu do vrchu.“ „No, sáhla jsem si až na dno svých sil,“ komentuje svůj výkon Míla: „Myslela jsem tam nahoře, že uhodila má poslední hodinka. Když jsem se probrala z vyčerpání, tak jsem si řekla, že snad to příště už horší být nemůže a pak zkusila další starty. A vrchy mě nadchly. Od té doby se staly součástí mého života.“ Začala se jim věnovat v roce 2005 a následující rok už odběhala celý Český pohár v bězích do vrchu. Tyto typy závodů jí sedí, a proto letos již třetím rokem zvládla absolvovat všechny pohárové závody. Nevyhýbá se ovšem ani silničním běhům a krosům. Na dráze běhá sice jen hodinovku v Jilemnici, ale i tam dokázala již zdolat 11956 metrů a to v roce 2007. Nemá žádného trenéra ani nějaké vzory. Snaží se řídit vlastními pocity a také odposlechnutými radami zkušených vrchařů. Není ani členem žádného sportovního klubu a samozřejmě si vše, ostatně jako většina běžců a nejen specialistů do vrchu, financuje sama.



6. 9. 2008, MS veteránů v běhu do vrchu, Dolní Morava


„Zpočátku jsem se mezi zkušenými borci styděla,“ přiznává se: „Teď už je to jiné a jsem naopak hrdá na to, že jsem dosud žádný závod nemusela vzdát. Navíc jsem díky kopcům získala dobrou fyzickou kondici. Jsou pro mě prioritou ve využití volného času a podřizuji jim svůj současný život. Prostě jsem se v nich našla. Je pravda, že pokaždé pociťuji před startem lehkou nervozitu, zřejmě asi z úcty k tomu vrcholu někde nade mnou a taky z obavy, zda to vůbec uběhnu, ale už se s tím umím vyrovnat. Dřív, v mých začátcích to bylo hodně silné.“ Největší respekt má z Králického Sněžníku: „Tam jsem při svém prvním startu v roce 2007 byla hrozně moc dojatá z toho, že já, jako úplný začátečník, stojím na startovní čáře společně s výbornými a zkušenými běžci. Prožívala jsem ty předstartovní minuty tak silně, že mi to vehnalo slzy do očí. Nevěřila jsem tomu, že se mezi takové borce vůbec míchám, ale na druhou stranu jsem byla zase na sebe hrdá, že jsem se toho odvážila. Měla jsem tehdy strach, jestli se na vrchol Králičáku vůbec dostanu a když se mi to podařilo, obrečelo jsem to tam nahoře také.“ Každý vrch je pro ni svým způsobem jedinečný, má je ráda všechny, ale přesto ji přitahují ty nejvíce náročné, jak třeba Radhošť, Praděd, Horský běh na Lysou horu, Velká Deštná, Žalý z Jilemnice a Dvoračky z Rokytnice nad Jizerou. Díky těmto závodům sjezdila křížem krážem celou republiku, ačkoli dřív téměř necestovala a nesmírně se těší na setkání s perfektní běžeckou partou kolem běhů do vrchu, s nimiž prožije pár hodin úžasných zážitků a vrchařského nadšení ve fantasticky kamarádské atmosféře, která je na těchto akcích naprostou samozřejmostí. „Líbí se mi také to, že každý běžíme sám za sebe, nic se nedá ošidit, za nikoho se nemůžeš schovat a každý musí ze sebe vydat vše, co v něm je, aby se dostal nahoru,“ vyznává se závěrem.



19. 7. 2009, Běh na Kozlovský kopec


Zcela určitě už jí moc času nezbývá na nějaké další záliby, protože vrchy musí skloubit s péčí o domácnost a se zaměstnáním. Přesto chodí ještě stále dvakrát týdně cvičit a v létě si občas vyjede na kole. Hlavně je pro ni důležitý kontakt s vnoučaty, protože také běhají a vzájemně si fandí: „Věřím, že jsem pro ně dobrým příkladem, když je nenabádám ke sportu z pohodlí gauče, ale osobně se postavím na startovní čáru.“ V roce 2008 si vyzkoušela i Mistrovství světa veteránů v běhu do vrchu u nás v Dolní Moravě a s 15. místem ve své věkové kategorii byla spokojená. „Nemám za sebou žádnou běžeckou ani závodní minulost. O výsledcích už vůbec nemluvím. Z běhání mám však velkou radost, kterou si prožívám v cíli po každém závodě. A vůbec mi nevadí, že tam dobíhám mezi posledními. Hlavně však chci poděkovat všem pořadatelům Českého poháru v běhu do vrchu za jejich náročnou práci, co musí odvézt pro zdárný průběh každého závodu. Nesmírně si vážím jejich činnosti a přeji jim, aby je neopustil elán a s chutí se vrhli do přípravy jubilejního, již 25. ročníku tohoto seriálu. Já se na něj těším už teď,“ říká Miloslava Vraštilová, běžkyně, co chtěla kdysi jen zhubnout.


Zdeněk Smutný

Článek byl publikován 13.01.2010, 11:36:39