Firma ISCAREX s.r.o.SportTermínovka 2021KraličákCestování s Honzou
Hlavní strana
Doporučujeme
ISCAREX Junior teamISCAREX pohár 2021
Podporují nás
ISCAREX, s.r.o.ISCARHOLBAGELORENPardubický krajČeský běhBackground

ZEMŘELA BĚŽKYNĚ MILOSLAVA KEPRTOVÁ

Nekrolog od Blanky Kostřicové, psaný pro Českotřebovský deník

Poprvé jsem si s ní zazávodila na jaře roku 1989 na Běhu choceňskými sady. Míla, čerstvá čtyřicátnice, s běháním právě začínala a v závodě skončila poslední, s velkou ztrátou. Já jsem tehdy sice vyhrála, ale téměř z posledních svých (ještě snad) závodnických sil – už jsem se v té době několik let potýkala s velkými zdravotními problémy, které se pak ještě prohlubovaly.

   Když jsem se po mnoha letech mohla k intenzivnějšímu běhání vrátit, z Míly už byla výborná veteránská závodnice, která mě hravě porážela. Dosáhla mnoha úspěchů tuzemských i mezinárodních; jejich výčet lze vyhledat na stránkách Iscarex teamu, za nějž Míla zhruba čtvrtstoletí závodila. (Přehled jejích úspěchů publikoval také Milan Mikolecký v internetovém Českotřebovském deníku.) Míla byla přitom velmi skromná, nenápadná, tichá. Ani v běžecké společnosti sama většinou hovory nezapřádala, i když se do nich velmi ráda nechala vtáhnout. Byla vždy maximálně koncentrovaná na závod, i všechny věci měla přesně a pečlivě připravené. Tréninku věnovala hodně úsilí i času – běh byl jejím světem, který jí snad alespoň poněkud kompenzoval nepříliš šťastný osobní život.

   Před lety jsem na jednom závodě zkusila pozvat několik běžců na své autorské čtení. Ptali se, co že to je, takové čtení? Vysvětlila jsem. Někteří přišli, Míla mezi nimi. Na příštím závodě se mě ptala, kdy zase budu mít další autorské čtení. Okolostojící běžci se zajímali, co to je… Míla jim to vysvětlila, zjevně hrdá na to, že ona to nejen ví, ale že na čtení dokonce chodí. – Chodila, vytrvale, z těch sedmatřiceti, která jsem za jejího života měla, vynechala jen málokteré. Ač jinak nečtenářka, bylo zjevné, že takto prezentovaný text k ní promlouvá. Vždy po čtení za mnou přišla – stisknout mi ruku, poděkovat a říct dvě tři věty, z nichž bylo zřejmé, že čtení jí cosi dalo.

   V roce 2015 jsem nemohla běhat kvůli ostruze, a když jsem se následujícího roku k závodění vrátila, najednou bylo něco v nepořádku: začala jsem Mílu porážet! Sice ne úplně vždy, sice jsme se ještě docela „rvaly“, ale – ta změna tady byla.

   Změny postupovaly.

   Ale ještě v roce 2019 běžela Míla seriál pěti závodů na Pekláku. A na večerním vyhlášení výsledků po posledním, srpnovém, závodě (byl to nejen poslední díl seriálu, ale též poslední závod Míly Keprtové) mi přišla gratulovat ke třetímu místu; sama čtvrtá – poslední.

   Začátkem září téhož roku přišla na moje autorské čtení do muzea, o měsíc později na čtení do knihovny. I když už na tom byla hodně nedobře, přece za mnou zase přišla a obvyklé dvě tři věty mi dokázala říct. – Tehdy jsem ji viděla naposled.  

   Zhruba za dva měsíce musela být Míla hospitalizována. Proslýchalo se, že takzvaně „nemá cenu“ ji navštívit, že už nikoho nepoznává. – Má to cenu. Pozná – nepozná, přece má cenu na toho člověka přátelsky promluvit, usmát se, stisknout ruku. To může potěšit vždy.

   Začala však pandemie. Doba koronavirová návštěvám nepřála.

   Letos v létě jsem se rozhodla. V běžecké společnosti bylo známo, že Míla byla přesunuta do ústeckého Domova pro seniory, na speciální oddělení. – Čas běžel, léto plynulo, pro mě mnohem více pracovní, než jsem očekávala…

   V neděli 5. září jsem se vracela autem ze závodu Jablonné-Suchý vrch, z horského čtvrtmaratonu, který Míla též tak ráda běhávala… V Ústí jsem zahnula k Domovu pro seniory. Přešla zahradu, v tom teplém slunném dni plnou klientů a jejich blízkých. Zkusila jsem se přeptat na paní Keprtovou – nikdo ji neznal. Nasadila jsem respirátor a vešla do vstupní haly Domova. Několik postávajících a posedávajících klientů se po mně ohlédlo. Pozdravili jsme se. Nebylo nic snazšího než přejít deset patnáct metrů ke „kukani“ sester a na Mílu se zeptat. Ale já jsem najednou ucítila, že to dělat nemám. Snad proto, že si to Míla nepřeje, nevím. Stála jsem v té hale ještě chvíli a pocit sílil. Otočila jsem se a vyšla do slunce, s vědomím, že přece jsme se s Mílou jaksi setkaly – tak, jak to v danou chvíli bylo možné.

   Tři dny nato zemřela.

   Mílo, ať je Ti co možná nejlépe v tom domově, v němž jsi teď.

 

                                                     Blanka Kostřicová 

Článek byl publikován 29.09.2021, 10:12:22