Kouzlo zimního Blaníku

Horu Blaník zná každý díky pověsti O blanických rytířích, a musím říct, že je to opravdu mýtické místo. Samotný závod na horu Blaník, z části vedoucí po silnici a z části v terénu, je moc krásný. Běh neuteče moc rychle, přece jenom měří 14,2 km a převýšení je kolem 200 m.

Ti nejrychlejší jej běhají kolem hodiny, některým se podaří vyběhnout na Blaník a zpět i za hodiny dvě. U rozhledny máte pocit, že se tu rytíři opravdu musí objevit, protože vám je tak hrozně a doufáte, že vás zachrání. Ne, zachrání vás pouze to, že se u rozhledny otočíte a konečně se vydáte na zpáteční cestu, na které vás čeká posledních 7 km.

Seběh je příjemný pouze v případě, že jste si ušetřili síly a teď máte chuť to pořádně rozbalit. Můj osobní souboj s tátou se mi však vymstil, držela jsem se ho skoro až na vrchol Blaníku, ale seběh mi nepomohl. Téměř všechny síly jsem vyčerpala v první polovině závodu, takže závodníci, které jsem měla na dosah (včetně táty), mi rychle zmizeli z očí. V jednu chvíli jsem neviděla nikoho před sebou ani za sebou, a kdybych to tu neznala, pochybovala bych, zda vůbec běžím dobře.

Když jste zpátky na silnici, myslíte si, konečně pevná země pod nohama, teď to poletí. Jenže v první polovině nám pomáhal silný vítr v zádech, takže zpátky to bylo horší. Méně sil a silný protivítr. Zbývá vůle. Té na rozdávání nemám, ale poslední 3 km ještě zvládnu.

V cíli mi nakonec naměří čas rychlejší než loni, udělám si o 3,5 min osobák. Super! Jsem spokojená, jen ten táta mi to zas nandal! Nezbývá mi, než víc trénovat a příští rok snad tátu na jeho (teď i na našem) oblíbeném závodě porazím.

I když - při vyhlašování jsme se dozvěděli, že letos se závod konal nejspíš naposled. Škoda, že jsme kouzlo zimního Blaníka objevili tak pozdě. Chápu důvody pořadatele, kterými jsou nedostatek financí a zřejmě i ztráta motivace závod pořádat. Nové závody přibývají, ale těch tradičních nějak ubývá.

Už jako malá holka si pamatuju, jak táta jezdil na závod, který je pro něj srdeční záležitostí celý jeho běžecký život. Okolí Vlašimi je jeho rodný kraj a na Blaník jezdí už od roku 1975. Vždycky jsem říkala: Ne tati, na Blaník s tebou pojedu, až budu mít natrénováno. Přece jenom 14 km byla pro mě nepřekonatelná vzdálenost. Pak jsem uznala, že natrénováno nebudu mít nikdy, takže před třemi lety táta vyrazil na Blaník podpořen moji maličkostí, Honzou a dvěma poličskými atlety.

Od té doby se pro nás stal Blaník tradičním lednovým závodem, na který se už od Vánoc těšíme. Doufám, že tradice Zimního Blaníka potrvá dál a budeme moci i v příštích letech soupeřit s ostatními běžci, s počasím a hlavně sami se sebou v kouzelném prostředí bájného Blaníku.

Pavla Šimůnková

Výsledky běhu Zimní Blaník 2012

Článek byl publikován 17.01.2012, 09:29:41