Jak jsem běžel Adrenalin cup…

Když mi Roman Skalský zavolal asi před 14 dny, jestli bych nechtěl běžet Adrenalin cup ve štafetě All star týmu spolu s Pavlem Padrnosem, Alešem Kočím a Ivanem Hilgertem, vzal jsem si den na rozmyšlenou. Moc se mi do toho nechtělo. Ostatní členové štafety ve mně vzbuzovali respekt a obavy, že budu nejslabším článkem týmu. Navíc jsem si na tak těžký závod nevěřil a tak jsem váhal. Nakonec jsem účast přislíbil a začal se těšit do Ostravice. Pro jistotu jsem s sebou vzal celou rodinu, abychom si udělali společný víkend v Beskydech.

Cesta do Ostravice se nám trochu protáhla, u Nového Jičína se stala tragická dopravní nehoda a tak jsme se vlekli po úzkých silnicích v dlouhých kolonách, většinou na jedničku občas dvojku a seznamovali se s následky místních povodní. Prezentaci jsme nakonec stihli, zpoždění měli téměř všichni účastníci, kteří se sjížděli z Čech. Úvodní meeting začal s téměř hodinovým zpožděním.

Se členy týmu jsem se v pátek večer ani nesešel, protože všichni přijížděli až pozdě večer. Ráno mne Ivan Hilgert uklidnil otázkou, zda při závodě budeme bafuňařit nebo závodit. Pochopil jsem, že All star tým je tu proto, aby si členové týmu závod užili a moje nervozita tak není na místě.

Před startem jsem absolvoval obvyklý rituál na rozcvičení okořeněný tím, že jsem se půl hodiny před startem rozhodl z důvodu bláta a podmáčené trati si vyměnit boty. Ty jsem měl ale v autě u hotelu. Rozběhání jsem tím prodloužil o další 2 km, ale vše jsem stihnul. Na rovinky už nedošlo, říkal jsem si, že je nebudu v tak dlouhém závodě potřebovat. Všichni přece poběží od začátku pomalu a opatrně, já taky, vždyť je to dlouhý a náročný běh. Lysá hora se topila v mracích, teplota byla příjemná, ale s vysokou vlhkostí vzduchu. Paraglidisté, kteří odjeli už před startem na Lysou ještě možná v tuto chvíli věřili, že si zalétají. Vždyť běžci dorazí na vrchol za téměř hodinu a půl, mlha se určitě rozplyne…



Se startovním výstřelem všichni vypálili a já, abych na úzké a blátivé cestě okolo Ostravice se nemotal někde vzadu, jsem musel makat hned nadoraz, abych mladíkům plných adrenalinu stačil. Měl sis ty rovinky dát ty vole, říkal jsem si a funěl někde okolo 25 místa hned od začátku pěkně naplno.

Trať běhu jsem znal až po Albínovo náměstí, kde se odpojuje od klasické trati na Lysou a začíná klesat. Z výběhu sjezdovky jsem strach neměl. Zvládl jsem ji letos již podruhé celkem bez problémů, za mohutného cvakání rychlých spouští profi foťáků. Nechápu, kde se tady tolik fotografů vzalo. Musel je sem někdo přivézt. Mlha na sjezdovce stěžovala viditelnost a tak jsem sotva dohlédl na vedoucí skupinu nad sebou v čele s Krupajzem, Skalákem a dalšími a odhadoval jsem ztrátu tak něco málo přes 2 minuty. To pro mne znamenalo zatím spokojenost.

Zhruba tříkilometrový seběh k hotelu Petr Bezruč je po asfaltu, sice mírný, ale na odrovnání noh docela stačí. Všichni říkali, že až zde začíná závod a měli pravdu. Najednou člověk při následném stoupání zjistí, že ty nohy nějak nejdou a závod začíná opravdu bolet. V seběhu jsem se dotáhl na Pavla Kubričana a Josefa Kučínského a začali jsme stoupat na Ivančenu ve třech. Na Ivančeně byla občerstvovačka a já zastavil, abych se pořádně napil. Hodina běhu za námi a sil rychle ubývalo. Zatímco Pavel Kubričan se nám postupně vzdaloval, Josef se držel za mnou a já měl pocit, že ho zdržuju. Chceš jít dopředu? říkám, já už rychleji nemůžu. Ne nechci, dám na zkušeného opáčil a tak jsme se sunuli dál. V duchu jsem si ale říkal, že raději bych tady trpěl sám. Těšil jsem se na neznačený hřeben, který nás navede na červenou značku nad Lukšinec. Pamatoval jsem si, že podle profilu hřeben jen mírně stoupá, takže by to měl být odpočinkový úsek. Opak byl pravdou. Cesta zarostlá travou s bažinatými úseky, kterým se nedalo vyhnout. Začínalo mne tahat ve svalech a já se ploužil takřka po rovině tempem snad 6 minut na kilák. Přede mnou v dáli se posunovali další tři borci a já se uklidňoval tím, že na tom určitě nebudou lépe.

Konečně červená značka a poslední tvrdý kilometr do cíle. S náběhem na kamenitou strmou cestu mě okamžitě ztvrdly nohy, klopýtal jsem po kamenech, díval se dopředu a hledal očima kluky přede mnou. Připadalo mě, že skupiny turistů jdou rychleji, než já běžím a tak poprvé rezignuju na běh a chvíli jdu taky. Míjím Davida Rosenberga, který toho má očividně plné zuby a za poslední kilometr se mu ztráta navýší o další 4 minuty. To je Adrenalin cup. Kluci přede mnou střídavě jdou a zase kousek běží, opičím se po nich. A je tu konečně cíl. Předávám štafetu druhému Alešovi, ten vyráží jako blesk, aby si s padákem oběhl kolečko okolo vysílače. Je zde hustá mlha a oba již víme, že se dolů neletí. Jsem rád, že to mám za sebou a že ztráta na nejlepší vrchaře není větší, než jsem si ještě před chvílí myslel.

Za cílem jsem na ex vypil tři kelímky ionťáku, sebral pytel s věcmi a pomalu se převlékal. Největší problém jsem měl sundat mokré ponožky, jakmile jsem se předklonil, braly mne křeče do noh. Hlavně, že mě to nechytlo na trati, dost na křeče trpím. Mezitím dole v Ostravici již startovali cyklisté. Elitní borci typu Roberta Krupičky či Pavla Brýdla se chystali na seběh z Lysé dolů po svých. O tom jsem vůbec neuvažoval a raději vzal za vděk přistaveným autobusem. Cestou dolů jsme míjeli cyklisty z předních štafet, kteří již měli tu těžší polovinu za sebou. Možná byl pro někoho horší ten sjezd.



Na hřiště jsme dorazili zrovna v okamžiku, kdy kajakář vítězné štafety za mohutného povzbuzování diváků probíhal cílem. V oparu nad vodou se jako přízraky vynořovali další a další kajakáři, aby svedli svůj závěrečný boj s lodí plnou vody, kterou vlekli do cíle. I Ivan Hilgert bojoval ze všech sil a o bafuňaření nemohla být řeč. Na Adrenalin cupu to ani nejde, je to prověrka fyzických i psychických sil, závod, kdy člověk bojuje nejen za sebe ale i za tým. Sportovní úroveň Adrenalin cupu byla vynikající, stačí se podívat na jména do výsledkové listiny. My jsme sice ty nejlepší štafety nechali daleko před sebou, zato jsme si to v All star týmu déle užili.



Nebyl jsem jediným zástupcem z Iscarex teamu na startu. Mnohem důležitější úlohu sehrála Denisa Barnetová, neboť běžela ve vítězné dámské štafetě. Takže by bylo zajímavé si přečíst, jak to viděla v Ostravici ona, coby členka vítězného týmu. Co říkáš Deniso, dozvíme se něco?

Aleš Stránský

Video z Adrenalin Cupu 2009

Článek byl publikován 29.06.2009, 15:08:18