Firma ISCAREX s.r.o.ISCAREX Team Česká TřebováTermínovka 2020Cestování s Honzou
Hlavní strana
Doporučujeme
ISCAREX Junior teamISCAREX pohár 2020
Podporují nás
ISCAREX, s.r.o.ISCARHOLBAELEVENPardubický krajČeský běhBackground

BLANKA KOSTŘICOVÁ: LYŽAŘSKÉ POVÍDKY

Další díl cyklu druhých čtení, na nichž českotřebovská prozaička a běžkyně podruhé představuje ty svoje knihy, ze kterých už v českotřebovské knihovně jednou četla - zazní ovšem povídky či úryvky jiné než poprvé.
Lyžařské povídky jsou souborem kratších textů propojených autobiografickým vnitřním příběhem závodnice v běhu na lyžích, která skrze svůj sport poznává mnohé…
Autorské čtení se koná v pondělí 10. října 2016 v 19.00 v čítárně Městské knihovny Česká Třebová. Spoluúčinkuje Bedřich Ducháček.

Ukázky z knihy:

Činka

Dnes jsem uviděla ten svůj nádherný sport jako činku. Obrovskou, pro mě nezvládnutelně těžkou a snad už tím lákavou, lákavou a přitažlivou ale hlavně tím, že jsem viděla, jak mnozí jiní ji zvedli nad hlavu, a já jsem toužila se těmto lidem aspoň přiblížit, být aspoň trochu jako oni, ne proto, abych sobě i jiným dokázala, že se jim vyrovnám, ale proto, že jsem celou duší cítila, jaké v tom musí být úžasné štěstí a naplnění, když člověk dokáže tu tíhu vzepřít nad hlavu a udržet ji tam…

A tak jsem se k čince poprvé sehnula a zkusila si na ni aspoň sáhnout, ohmatat si ji, a protože mé nadšení se tím vskutku vystupňovalo, pevně jsem ji uchopila s odhodláním aspoň trochu jí pohnout, aspoň maličko ji nadzvednout nad zem, aspoň nebýt na přespolních bězích poslední a lyžovat tak, abych se mohla účastnit lyžařských závodů - jen účastnit, být poslední, ale tak, aby mezi tou předposlední závodnicí a mnou nebyla velká propast… Trvalo to dlouho, dlouho - než jsem vůbec byla schopna uběhnout najednou celý kilometr, než jsem shodila pár přebytečných kilogramů a zvládla aspoň základní techniku běhu na lyžích, než jsem se trochu vzpamatovala z četných angín a ze žloutenky… Ale pak jsem, definitivně rozhodnuta, začala činku úporně zvedat. Do výše kolen, boků, ramen, a pak - pak to přišlo. Odhodila jsem od sebe všechno zbytečné a soustředila síly. A činka se ocitla nad mou hlavou.

Porazila jsem všechny talentované okresní hvězdy, na suchu i na lyžích. Na dráze i v terénu jsem zaběhla časy, na které bych se nebyla nikdy odvážila ani pomýšlet. Juniorská reprezentantka mě na přespolním běhu porazila pouze o prsa. Mnoho náročných krosů jsem vyhrála. Bez pocitu vyčerpání a se slušným umístěním jsem absolvovala i několik lyžařských maratónů. Mezi výbornými ligovými atletkami jsem dokázala být v závodě na bedně. - Vyhrála jsem i svůj životní závod na lyžích - na vodě, na klistrové máze, v nevídané formě, ve slušné konkurenci, v bílém opojení, v lyžařské euforii; závod, který jsem jela jako o život (netušíc, jak blízko tragické pravdě je toto označení), naplno, nadoraz, ale přitom ne na úplné odrovnání - tak, že jsem při něm i po něm mohla prožít tak obrovské štěstí, že většího snad nelze dosáhnout… Dotkla jsem se nebes tak hmatatelně, až jsem se divila, že radostně nezahřmělo; zdánlivě se nic neudálo, nic nezměnilo, skončil jeden veřejný závod a pořadatelé svinovali ochranné plůtky, sbírali fáborky a kelímky od čaje, džíp odvážel prázdné várnice… a rozhodčí, celí zmrzlí, rádi, že můžou jít domů na dobrý oběd, dopisovali do výsledkových listin poslední časy; kategorie dospělých, kategorie ženy… Zdálo se mi, že to své štěstí nedokážu unést, strávit, pojmout, že asi prasknu štěstím, tak jsem ho byla plná… Nikdo si toho nevšiml, ale já jsem právě vyhrála olympijský závod v běhu na lyžích na pět kilometrů, závod své životní olympiády, stanula jsem na nejvyšším stupni a křičela jsem štěstím, i když to navenek nebylo slyšet…

A bylo ještě pár závodů povedených, pár vyhraných… A činka nad hlavou neznamenala jen úspěchy v závodech, ale taky schopnost a možnost absolvovat a zvládat náročné tréninky, které pro někoho snad byly z velké části jen nutným zlem a dřinou, ale mě naplňovaly hlubokým štěstím… Nebylo to jásavé a výbušné štěstí vyhraných závodů, štěstí sváteční a slavnostní - ne, po trénincích i při nich přicházelo štěstí sice opojné, ale poněkud klidnější, tiché, uspokojující, všednodenní. A mé lyžařské štěstí nepomíjelo dokonce ani po prohraném či nepodařeném závodě - vždycky jsem přece do závodu vložila vše, co jsem momentálně měla, a nestačilo-li to na dobré umístění, plně to stačilo na nádherný a neopakovatelný prožitek, a proto jsem nikdy nemohla být po prohře zklamaná či znechucená, jen někdy trochu smutná, ale právě jen trochu, jen v rámci celkového obrovského štěstí, tak hlubokého, že jím nemohly otřást ani různé nedobré okolnosti mimosportovního života; byla jsem prostoupena a obrněna a zfetována svým sportovním štěstím…

Ale pak přišla zrada… vnitřní nepřítel v mém vlastním těle pracoval proti všemu úsilí… A činka mě začala tížit. Nesnesitelně. Dávala jsem jí vše, co jsem mohla (a možná… spíš víc), podpírala jsem ji tím vším, ale činka byla neúprosná. Nakonec už mě ruce přestaly poslouchat. Ne že by nechtěly, ty moje ruce, trpělivě a vytrvale a ze všech sil držící, ale prostě už nemohly. A činka začala padat. Neměla jsem už ve zmožených rukách tolik síly, abych dokázala to, co mnozí jiní přede mnou - odhodit činku konečky prstů alespoň kousíček za sebe, uhnout před ní a vykročit na další cestu dopředu bez ní… A stejně bych to stěží byla udělala… Srostla jsem s činkou tak, že ani v tom posledním okamžiku jsem se od ní nemohla odtrhnout, neodhodila jsem ji ani maličko, a tak činka celou svou tíhou spadla přímo na mě, zavalila mě a málem zabila…

Jenže ani proto jsem na činku nezanevřela, vždyť to byl jen důsledek mého neopatrného zacházení s ní, neopatrného, ale proto také tak radostně vzrušivého, plného a nádherného… dala jsem jí vše, co jsem pro ni mohla mít (a možná… spíš víc), a snad i proto mi i ona dala víc než většině těch lidí, kteří zvedli činku lehce, svým přirozeným talentem, tak lehce, že je za čas otrávilo i jen mít zdvižené ruce a činku tak udržovat nad hlavou - a proto ji znuděně odhodili za sebe.

Ale já ji teď už nikdy nezvednu ani o milimetr, směrem od podlahy vzhůru se činka už mou silou ani nehne… Zbožně si přeji moci si s ní aspoň trochu hrát, uchopit ji zas oběma rukama, aspoň jí trochu kutálet…

TUNDRA

K nejbližšímu srubu je to dvacet kilometrů, k polárnímu kruhu sto dvacet směrem na jih; počasí na tuto zeměpisnou šířku mírné, minus sedm a prašanová vánice; na bedrech připjaté boby s plachtou a v nich vše potřebné pro nocleh v divočině, pro deset noclehů a jedenáct dní lyžařského putování od srubu ke srubu laponskou tundrou, bělostnou čistou plání, porostlou vzrostlými i zakrslými borovicemi a mírně zvlněnou… Sobi a severské sojky se občas s poutníky potkají, tu a tam se z pláně odlepí a vzlétne kus sněhu - bílá sněžná slepice… Před srubem v tlustém ledu vysekaná díra k vodě, k zurčícímu průzračnému potoku, říčce anebo k hladině jezera… Kamna ve srubu je třeba po příjezdu roztopit, dříví naštípat a loučky nožem nařezat; na dřevěné palandy se jedna vedle druhé rozloží karimatky se spacáky…

Leží na spacáku a dívá se na dřevěný strop; kamna sálají a v obličeji umytém ledovou potoční vodou nádherný pocit dne stráveného v mrazu na sněhu tím milovaným pohybem, byť už jen v turistickém provedení…

Tohle je nádherný výměnek bývalé závodnice v běhu na lyžích; ne, nevymínila si ho, ani v duchu a myšlence a přání by nebyla tak troufalá, ostatně toto si ani představit nedovedla, to jí skutečně spadlo z nebe, tahle pouť ne Bohem, ale lidmi zapomenutým - anebo ještě nepříliš objeveným - krajem…

Včera jeli na lyžích kolem místního nejstaršího srubu, z roku 1943. Krásné starosti, stavět v tom roce zálesácký srub uprostřed laponské divočiny… Chraň, Pane, město Stalingrad… Jenže On chránil hlavně tundru za polárním kruhem. Kéž bychom se v té čisté a očistné krajině všichni mohli zachránit… Anebo aspoň: zachraň se, kdo můžeš. Najdi si v sobě kousíček té (téměř) neposkvrněné, jiskřivě tajemné a nadějeplné laponské tundry… a uchraň ji i za polární noci, v níž namísto polární záře zlověstně svítí haknkrajcy, pěticípé rudé hvězdy a rozprostírá se tvá osobní deprese…

Maže před srubem lyže, speciální backcountryové - i do hlubokého sněhu, s ocelovými hranami, trochu širší než závodní lyže běžecké, a tak si vzpomene na ty svoje první, široké dřevěné, s vázáním kandahar, jež ustavičně sklouzávalo z paty gumových lyžařských bot, šestileté dítě se s tím dost navztekalo… Ale to vzrušení a radost už z pouhého sněhu, sněhu an sich, z pohybu v zimní přírodě… A pak léta bojů: s častými nemocemi, s nepřízní okolí, s křehkým nezdatným tělem, které nakonec silou ducha přece jen přivedla k závodnímu lyžování… Až přišel pád, který už nemohla zadržet, zvládnout, vyrovnat a ustát, při té své rychlé a smělé jízdě… - Opřela se o to všechno, co jí zůstalo, a začala se pomaličku zvedat… Opřela se o hůlky a opatrně se postavila na lyže. Ani tehdy je neopustila, klouzala se na nich, jak jen to šlo, zdrcena z toho, jak maličko zbylo, a zároveň vděčna i za ten kousíček… Kousíčky zvolna přibývaly, občas i ubyly, ale pak se třeba zas vrátily, léta přibývala (anebo ubývala?)… Kousíček po kousíčku, trpělivě, nedočkavě, nešťastně, zoufale, beznadějně, s odhodláním, s vírou… prožila-přežila ty roky. - Teď se svým znovudarovaným tělem připravuje za polárním kruhem lyže, přikládá dříví do laponských kamen, pere prádlo v polozamrzlé řece, vtipkuje se svými náhodnými spoluputovníky; denně jsou sedm, osm, devět hodin na cestě nezřetelnými stopami anebo hlubočákem… a vděčně žasne nad tím vším.

Rozetře vosk a nazuje lyže, dopne bederní pás saní a rozjede se polární krajinou. Soustředí se na každý pohyb, celým tělem i duchem vstřebává tu životadárnou bílou pláň, a nemyslí už vůbec na nic.

Článek byl publikován 27.09.2016, 14:32:18