Firma ISCAREX s.r.o.ISCAREX pohárTermínovka 2024KraličákCestování s Honzou
Hlavní strana
Podporují nás
ISCAREX, s.r.o.ISCARPardubický krajČeský běhBackground

Blanka KOSTŘICOVÁ: LEDOVCOVÁ TURISTIKA

Výstupy na Mont Blanc, na Elbrus, trek pod Everestem i tatranský Prielom - to jsou kulisy, které se poskládaly kolem hlavního vnitřního příběhu knihy českotřebovské prozaičky a běžkyně. Jde o 25. vystoupení Blanky Kostřicové před českotřebovským publikem; Ledovcová turistika byla poprvé uvedena právě před deseti lety; autorka bude z této knihy číst podesáté - prezentovala ji již vícekrát v Praze, Brně, Ostravě, Olomouci; Ledovcová turistika byla též vysílána - v autorském čtení - v Českém rozhlase na stanici Vltava jako třídílná četba na pokračování. Autorské čtení se koná v pondělí 11. dubna 2016 v 19:00 v Městské knihovně Česká Třebová (1. patro).


Přinášíme dvě ukázky z knihy.


Bílá hora

Na chatu Tete-Rouse vede ještě tatranský chodníček, od zubačky sem chodí na půldenní túru lidé jen s ledvinkou a v botaskách; nedojdou zpravidla až úplně k chatě, kde začíná ledovec, ale kousíček pod ni... Nad chatou však už kolmo strmí skalní pilíř, na jehož vrcholu je posazena chata Gouter, tady už tedy botasky neuvidíš... Na ledovcovém hřebínku nad chatou Gouter jsou stále obnovována sněhová hnízda pro stany; nepřetržitě oběma směry proudící a střídající se alpinisté budují kolem stanů ochranné valy proti neustávajícímu vysokohorskému vichru v nadmořské výšce nad čtyři kilometry... a výhled je tu úchvatný. Nedlouho po půlnoci odtud den co den vyráží pár desítek anebo stovek alpinistů na závěrečný výstup, na vrchol Mont Blanku.

Poutnice cítí, že toto je přesně to, co právě potřebovala. Každý má vždycky přesně to, co potřebuje. Jen je to těžké uznat. Obvykle téměř nemožné. Mont Blanc však v tomto směru obtížný není, poutnici není zatěžko uvěřit, že potřebuje právě tuto nádhernou dřinu v horách, výstup s těžkým báglem na zádech, stavění stanu v mrazivém podvečerním vichru na ledovci u chaty Tete-Rouse, vaření z rozhřátého sněhu, výstup skalním pilířem - horolezeckými úvazky a smyčkami s karabinami jištěna v ocelovém laně, o něž si dře prsty, na přilbu občas zabubnují kamínky, jež shodili lezci nad ní, tu a tam někdo zařve v některém světovém jazyce a letí kámen velký... A potom bivak na sněhovém hřebínku, úchvatný západ slunce a panoráma okolních hor; a v noci, s čelovkou, začátek výstupu na vrchol... Vyšlapané cestičky mírně posypané čerstvým prachovým sněhem, i počasí je prašanové - měsíc a hvězdy, mínus deset stupňů (milosrdný mráz - bývá tu dvakrát větší); při chůzi téměř kolmo vzhůru nádherné teplo, batůžek celkem lehký - jen s třemi litry čaje a s jídlem, na nohou mačky a v ruce cepín; jen navázaná není, ale lano tu přece nechybí... Boží lano, zní název prozaické skladby jejího přítele Tondy; odpusť, Tondo, že jsem si ho teď takto vypůjčila, to není intertextualita, to není aluze, to jsem jen hrábla po něčem, co stejně -promiň- není jen tvoje... A potom východ slunce pod horou, pár závěrečných hřebínků (no, pár - ještě dobré tři hodiny se na nich krásně hmoždíš), a pak - vrchol. Plochý vrchol Mont Blanku zvíci fotbalového hřiště, z něhož se ti vůbec nechce sestupovat... - Snadno uvěřit, že právě toto potřebuješ...

Potřebovala náročnější výstup, kde každý krok poutal její pozornost naplno, nezbývalo na jiné myšlenky a na něco jiného... (Vzpomněla si, jak před časem měla zas po letech možnost zahrát si na chvíli fotbálek na plácku. Hráli sotva půl hodiny, a poté si poutnice šťastně uvědomila tu úžasnou, úlevnou, obrodnou věc, jež se jí právě přihodila: Já jsem fakt půl hodiny myslela jen na to, jak dostat balón do brány!)

Po sestupu na Tete-Rouse už přece trochu času zbude.

Poutnice myslí na kamarádku-lyžařku Štěpánku, která jí o výstupu na Mont Blanc vyprávěla, ale Štěpánka mluvila vlastně jen o jedné věci, jíž by si poutnice bezmála nevšimla... Kousek od chaty Tete-Rouse, na samém konci horského plata, na skalní hraně, stojí budka - suchý záchod, z něhož vše dopadá na věčný sníh na srázu pod hranou a vytváří tam olbřímí trychtýřovitý obrazec. Ten trychtýř hoven, opakovala Štěpánka a otřásala se neustále znovu vyvolávaným hnusem nad tím svým dominantním zážitkem z výstupu, který jí překryl hřebínek, výhledy, slunce i hvězdy, sníh i vrchol...

Poutnice myslí na přítele Tondu, svého spolužáka ze studií, z té její milované fakulty, již ona si vnitřně natolik přizpůsobila obrazu svému, že mohla na ní poznat a dozvědět se a udělat a uvidět tolik, tolik... Vystoupat na hřebínek, obdivovat západ slunce, zdolávat krásné ledovcové výšvihy a stoupat... Tondovi však zbyl z fakulty jen trychtýř marxismu-leninismu a jeho odnoží, didakticko-pedagogických a branněvýchovně vojenských; hnusný trychtýř lži a nepravosti, nedostatečnosti a nepatřičnosti...

Poutnice se raduje, jaké samé normální myšlenky a příměry ji tu napadají, žádné tripy... Nojo, teď, ale co při výstupu? Ten hřebínek, západ slunce, hvězdy, vrchol - fakt ne? - Nevím, Bože můj, poctivě nevím. (Ale navázat se snažím pečlivě...) Ale teď - snad je to v pořádku? Poslušně se raduju z normality... na Bílé hoře... bylo to vítězství... anebo porážka?... Obojí, jinak snad nelze...


Dívčí hruď

Z vrcholu hory Čeget je vidět jak na dlani výstupovou trasu na Elbrus; poutnice na ni hledí s očima mírně přivřenýma před vysokohorským sluncem a možná tak trochu před vším, vzápětí ale oči statečně otevře - kvalitní brýle přece zrak ochrání!

Poutnice přijela na Kavkaz snad dobře vybavena: ledovcové brýle a lanové smyčky s karabinami a úvazky, mačky a cepín jsou jí už samozřejmostí... a víra... že Groznyj, to nebezpečné čečenské město, je dostatečně vzdálen od Elbrusu... je třeba ho v bezpečné vzdálenosti udržet, ví poutnice...

Dívá se na výstupovou trasu na té dosti vzdálené dlani a cítí, že snad by se to mohlo podařit... Všechno.

Z poloviny Čegetu sjíždějí lanovkou, aby ušetřili kolena. Ruská spolucestující na dvojsedačce se dává s poutnicí do řeči a ukazuje na vzdálený oblý dvojvrchol Elbrusu: Gruď děvuški, tak se mu prý říká; poutnici zatím napadal spíše velbloudí hřbet, ale to stejně neumí říct rusky... leda tak staroslověnsky, jenže to zas umí jen velbloudí srst...

Alplager je v nádherném borovém lese ve výšce šestnáct set metrů nad mořem, jako vrchol Sněžky. Nádheru lesa a hor by Štěpánce zaručeně překryl suchý záchod uprostřed tábora; ten kamenný ve zděné budově už prý vůbec není radno navštívit... Što dělať. Komu na Rusi žiť chorošo... Ale jinak je tu překrásně.

V táborovém kiosku si poutnice koupí jablečný džús a u vytržení čte nápis na něm; její babička, velká milovnice angličtiny, kterou se naučila sama nějakou nejspíš revoluční metodou, s oblibou citovala anglické přísloví: Apple every day/ keeps doctors away! - a poutnice teď čte s pocitem, že se setkala nejen s babičkou, ale též se Šlitrovým překladem Clementine: Jabloko každyj děň děržit doktorov na rasstojaniji!

Kousek za kioskem balí dvě snědé kavkazské stařeny v šátcích přenosný stánek, shrnují z pultíku hromadu svetrů do velikého koše... Nádherné teplé vlněné kavkazské svetry s rolákem, v elegantních přírodních barvách... Poutnice ještě chvatně dva vybírá (dárek domů!), stařeny ochotně a vlídně, s úsměvy podobnými těm nepálským, předvádějí už sklízené zboží... Naturaľnaja šersť, ujišťují poutnici hrdě; a - nositě na zdorovje! - Dík, stařenky, ve svetru je teď, v podvečerním horském chladu, nádherné vedro, jen trochu hrubá je ta šersť, jak vlasy velibonždy...

Druhý den ráno už zase balí stany a vyrážejí na tábořiště Zeljonaja gostinica, uprostřed hor, o tisíc metrů výš než alplager - jako vrchol Gerlachu. Poutnice šlape s nemožně těžkým báglem, v teplém a slunném kavkazském počasí, v životadárném horském vzduchu (není tu prach jako v Himalájích), s výpravou lidí mimořádně příjemných - a má se báječně. A neuvěřitelně.

Před lety ještě docela nemnohými vůbec nebylo jisté, zda přežije své bezmála zhoubné onemocnění (ani jablko denně nepomáhalo!) - vychrtlá, zesláblá, bez chuti k životu; a teď má na hřbetě téměř dvacet kilo a stoupá na vysokohorské tábořiště, kde už nejsou žádná civilizační svinstva, jen pramínek pitné vody a ledovcová říčka, a odkud bude vyrážet na aklimatizační výstupy, a pak se vrátí do alplageru a potom... Bože můj. Pak se pokusí vystoupit na vrchol Elbrusu. - Takto si to v duchu přeříkává -podobně jako na Mont Blanku, podobně jako v Himalájích, podobně jako, koneckonců, všude a pořád- a raduje se z obsahu těch jednoduchých slov...

V alplageru vede potom dlouhý hovor s mladičkou poručicí České armády Zuzanou. Vojačky z povolání bych se dřív nedotkla obráceným koštětem, upozorňuje. Dík za upřímnost, směje se Zuzka; rozumějí si výborně... Zuzana se též nejspíš chystá na ledovec, touží po něm ve své dívčí hrudi, zdá se, velice... Poutnice ji aspoň učí připnout si mačky (nastavit je přesně na délku boty, zajistit, pečlivě utáhnout řemínek), na víc se necítí...

Výstupová trasa na Elbrus je zblízka široká ledovcová pláň, nekonečně stoupající. Žádné hřebínky, výšvihy, jen hodiny a hodiny monotónní chůze s mačkami na nohách, s výhledem na kavkazská panoramata... Někoho už chůze otravuje, jiného unavuje -blížíme se, přece jen, hranici stratosféry, upozornil průvodce-, ale poutnice šlape, dívá se a má se báječně. Dlouhé úlevné hodiny dokáže jít a nemyslet, jít a nemeditovat, dívat se na hory, na cestu, na ledovcovou pláň, na nebe - a být.

Sestupují už rozbředlým odpoledním sněhem (v noci zabodávali hroty maček do tvrdého ledu). Mačky na batohu, dlouhými, plynulými kroky se poutnice vrací. Ví, že se vrací z vrcholu Elbrusu. Ví, že se vrací do hor. Dlouhými kroky se vrací ke svému životu.

A když se ohlédne, není za ní ve sněhu jediná osamocená šlépěj, ale šlépějí celá řádka, která navíc spořádaně a bezpečně, docela normálně vede ke stanu... A dívčí hruď zůstala na hranici stratosféry, jakož i celý ten mladičký i stárnoucí velbloud. (Jenom ta zpráva psaná dříve staroslověnsky, jen ta jí zůstává napořád.)

Poutnice cítí, že se (snad) povedlo.

Článek byl publikován 29.03.2016, 08:56:35