Firma ISCAREX s.r.o.ISCAREX Team Česká TřebováTermínovka 2020Cestování s Honzou
Hlavní strana
Doporučujeme
ISCAREX Junior teamISCAREX pohár 2020
Podporují nás
ISCAREX, s.r.o.ISCARHOLBAELEVENPardubický krajČeský běhBackground

Blanka Kostřicová: Dole a nahoře

Autobiografická výpověď českotřebovské prozaičky a běžkyně vznikla v roce 1994, na vydání však čekala až do roku 2010. Životní příběh závodnice v běhu na lyžích, studentky a posléze vědecké pracovnice, které se kvůli vážné nemoci zhroutil její dosavadní svět… avšak následuje mnohovrstevnaté zmrtvýchvstání.
Autorské čtení se koná v Městské knihovně Česká Třebová v pondělí 19. října 2015 v 19:00.

Ukázka č. 1:

Lyžování, to pro ni ovšem nikdy nebyl jen sport a fyzický výkon, byla to součást nejen životního stylu, ale i světového názoru; byla to modlitba a byla to meditace, kdy tělo plně zaměstnáno tréninkem nerušilo ducha, jenž se mohl uvolněně pohybovat, ale byla to i jednota ducha a těla, protože - jak značí dva do sebe zapasované trojúhelníky tvořící pečeť krále Šalomouna a jak praví Hermes Trismegistos - co je nahoře, to je i dole, a (hlavně) co je dole, to je i nahoře: lyžařská stopa z bílé pláně na horizontu přechází na nebesa a lyžař ve stopě běží k tomuto bodu, odpichy paží a odrazy nohou se mu blíží i vzdaluje zároveň, vyjít znamená navrátit se, takže přiblížit se netřeba, bodu je dosaženo v okamžiku startu a lyžař cítí dotyk nebes na svých pažích, nohách a celém těle, zvenčí i zevnitř, a každý pohyb je tichou obřadnou modlitbou beze slov, jíž se lyžař pokorně dotýká nebes právě tak, jak to vidí na pláni vzdálený pozorovatel… Co je dole, to je i nahoře, je-li to dole prožito až na dně bytosti, pak co je dole, nemůže nebýt i nahoře… Třikrát veliké. A co je nahoře, chce-li tam setrvat, musí být i dole, alespoň špičkou trojúhelníku podepřené, uzemněné, před zničujícím pádem zadržené…

Lyžování, to byla také trochu společenská záležitost, protože kdekdo v městečku lyžoval a halasný pozdrav v lyžařské stopě měl tutéž hodnotu jako konverzace o přestávce na koncertě anebo sousedské popovídání na ulici. A nelyžovala taky jen pro sebe a za sebe, ale chodila trénovat i za všechny ty lidi z městečka, kteří třeba lyžovat a běhat nemohli anebo nechtěli, třeba se styděli nebo měli moc jiné práce; v domcích podél cesty na Modré návrší už ji dobře znali a kývali na ni, jiní zas měli na Modrém návrší chatičku a sledovali její tréninky, jiné cestou nahoru potkávala pravidelně v určitou hodinu na témž místě, a jiní ji potkali poprvé, neznámou, ale líbilo se jim, že někdo jde lyžovat, usmáli se či chápavě podívali, když se šťastně udřená vracela po tréninku dolů… Jistěže v úsměvech a očích lidí nebylo vždycky jenom to, co by si přála, byla v nich i zloba a nechuť, ťukání na čelo, bylo v nich ta se má a kdyby radši něco pořádnýho dělala a takhle bych se teda nemordoval; jistěže si nemohla říci mí -ané mi rozumějí, ale mnohem spíše s básníkem Reynkem blázen jsem ve své vsi, avšak věřila, že aspoň v té chviličce, kdy se její oči střetnou s cizími, může do těch cizích jiskřičkou přeskočit to, co v nich uvidět chtěla - a leckdy uviděla.

Lyžování, to byla taky příprava lyží; měla ráda ten pečlivý obřad: Seškrábání starých vosků a umytí skluznice benzínem, vytření čistým hadrem dosucha, nanášení nahřátého glídru a zvlášť jeho zažehlování; když se rozhřátý glídr vpíjel do skluznice, tak skrze ruku držící žehličku cítila celým svým tělem, jak skluznici to dělá dobře; bylo to podobné jako u vrtačky ve školní dílně, když pramínek emulze chladil při práci vrták i obrobek; podobné jako při řezání závitů, když závitník pomazaný olejem se hladce a citlivě zařezával do oceli; i tenkrát bývala s materiálem i nástrojem jedno tělo.

Lyžování, to byla taky trochu show a hlavně body art; nikdy nevěnovala přílišnou péči svému zevnějšku a vždy dávala přednost oblečení v tlumených a nenápadných barvách, ale na trénink a zvláště na závody - událost sváteční - měla ráda na sobě vždy všechno přesné a harmonicky barevné, protože svým tělem, svými co nejblíže ke sportovní dokonalosti dotahovanými pohyby črtala do prostoru artefakt; body art přecházel v land art; vnímala sebe samu zvenčí, jako anonymní výtvarný objekt, a tak nosila pohodlné, ale přesně padnoucí a sladěné trenýrky, tepláky a trička (a na vrcholnou slavnost, závody na lyžích, oblékala vždy svoje erbovní barvy - modrou a bílou, barvy nebe a zimní země) ne proto, aby se zalíbila okolí, ale pro svůj vlastní výtvarný zážitek, často tím silnější, trénovala-li o samotě.

Lyžování, to byly ovšem taky celoroční tréninky na suchu - běh, kolo, posilování a kolečkové lyže; byly to jarní a podzimní přespolní běhy v okolních i vzdálenějších městech a vesnicích; mapovala si těmi závody zemi a rozšiřovala si domov, protože místo, kde člověk jednou běžel a otiskl se do kraje, je už navždy jeho; byly to letní běžecké tréninky na Modrém návrší - horký stojatý vzduch i v lesním stínu, lehoučké tělo jen v tílku a trenkách, prohřáté a pružné svalstvo, potůčky ochlazujícího potu a navečer uvolnění těla v rybníku, ohýnek na břehu, pozdní západ slunce nad hladinou a hvězdné nebe v teplé noci…

Byly to taky letní cyklistické tréninky: Na ušlechtilém stříbřitém favoritu projížděla skrze okolní vísky, kde duši těšila krajina - kopcovitá, vangoghovsky modro-žlutá a lemovaná tmavými lesy - a svíral pohled na rezavé družstevní haraburdí kolem stavení i v polích, na nehostinný bortící se kravín, na mohutné televizní antény trčící z většinou nevkusných moderních domků, ze starých stavení doposud poctivého zevnějšku i z rozedraných neudržovaných chalup… Měla ve vískách pár spolužáků a známých a občas se u nich zastavila na sklenici vlažné vody a kus řeči, avšak vždy ji svíral hovor družstevních hospodářů, plný nelásky k zemi, zvířatům i k životu, protože jak a proč milovat ten zkurvenej život, ve kterým néni nic než ta zasraná facha ve špině a prachu, ze který máme akorát v prdeli klouby a hlavně páteř, facha, po který musíme eště na schůzi družstva, poštěkat se tam a dát si po tlamách; co je to za ptákovinu - milovat život, jak a proč, dyž všecko stójí za stejný hovno a jináč néni už nic, snad leda zbejvá eště chlast, sex, hromady dobrýho žrádla a barevná telka, to teda je paráda, koukat na pořádnej krvák v barvách…

Svíral ji hovor potomků těch bohabojných sedláků, kteří chodili po poli s poctivým nářadím v rukách, s láskou k zemi i ke své dřině v srdci a v paměti se Slovem, k němuž bylo z polí na dosah ruky, o němž čítali večer ve vydrhnutých chalupách při světle svíček a petrolejek, když předtím laskavýma rukama nakrmili a napojili dobytek… Jistěže někteří týmaž rukama zbili ženu a děti, a jiní i dobytek bezhlavě mlátili, koně utloukli a souseda ve rvačce třeba i zabili, ale to byly činy zlé, hrozné a zavrženíhodné, protože bylo tady Slovo a Duch a tudíž skutečnost, a lidé ještě uměli užívat slov, a tak mluvili o lásce a zlu, pravdě a zášti, dobru a lži; kdežto po vymizení Ducha z myslí potomků, slov z jejich řeči a skutečnosti z jejich života zbyla jen totální lhostejnost, prázdnota, zánik a rozklad. - A tak si radši na vlažnou vodu koupila cyklistickou láhev.


Ukázka č. 2:

Po dlouhé těžké nemoci… začala pomaličku vstávat z mrtvých.

(…)

A ještě jednou jí pak bylo dáno připnout si na tričko startovní číslo - na březnovém lyžařském závodě pod Pradědem.
Věděla, že nesmí zdaleka závodit naplno, že se může jen trochu svižněji klouzat; ale štěstí jí přálo: Závod se jel na její oblíbené vodě, na mokrém firnu, na němž se více než precizní lyžařská technika a síla paží uplatní běh spíše atletický - a to jí vyhovovalo, a tak i bez velké námahy dojela druhá, ještě jednou si vystoupila na bednu a poprvé bez rozpaků převzala diplom a maličký pohárek, protože dobře věděla, že je to naposled, že tělo už nikdy nemůže snášet tréninkovou a závodní zátěž (tento závod jela bez tréninku, jen z toho, na co se tělo rozpomnělo z dřívějších dob), a pohárek nebyl pro ni jen přebytečnou odměnou za druhé místo, ale hlavně stvrzením toho, že právě završila svůj život závodní lyžařky.
Pradědský závod prožila - tak jako vždy - tělem i duší, avšak s ničím (krom celého svého závodnického života) ho myšlenkami nepropojovala, nic při něm nedomýšlela. Soustředěně vedla v autobuse s kamarády lyžaři obyčejné řeči, ve startovní listině pak vyhledala své číslo a přesný čas startu, soustředěně pojedla v patřičnou dobu ovesnou kaši s rozinkami a čokoládou, mazala a zkoušela lyže, projížděla si před závodem volným tempem svou trať vyznačenou modrými fáborky z krepového papíru, soustředěně se rozcvičovala, dala si pár rychlých úseků na lyžích, svlékala se a ukládala svrchní šatstvo do velkého igelitového pytle, upravila přesně svůj závodní oděv, připevnila číslo a soustředěně jela svůj poslední závod v běhu na lyžích. Stopa a fáborky, odpich a skluz, odšlap a zatáčka, stoupání stromkem a sjezd ve vajíčku, předjíždění soupeřek a povzbuzování kamarádů kolem trati: Jedem - jedem, hop - hop - hop, dobrý je to!
A ani po závodě neodpoutala svého ducha jinam. Napila se podaného horkého čaje v cíli, oblékla větrovku, se soupeřkami si podaly ruce a po delší chvíli se šly společně dojezdit, vyklouzat únavu po závodě. Na nic při tom nemyslela, jenom uvolňovala svalstvo, plnila plíce horským vzduchem a oči zeleno-bílou krajinou lemovanou šedými jesenickými vrcholky a jasně modrým nebem; a potom se soustředěně převlékla a přezula do suchého, vyhledala svůj čas na výsledkové tabuli, radovala se z druhého místa a převzala trofej.
I na zpáteční cestě v autobuse se zase soustředila na pozávodní uvolněnou atmosféru, na volně plynoucí hovor, na svůj lyžařský chléb se sýrem a pomeranč, na tlumenou hudbu z řidičova rádia…
Nebyla to úzká koncentrace závodní sportovkyně, bylo to zenové prožití přítomné chvíle, plná prázdnota, splynutí s lyžařskou nirvánou, konec.

Článek byl publikován 06.10.2015, 07:31:32