Firma ISCAREX s.r.o.ISCAREX pohárTermínovka 2024KraličákCestování s Honzou
Hlavní strana
Podporují nás
ISCAREX, s.r.o.ISCARPardubický krajČeský běhBackground

Radegastova výzva pro kostní dřeň 2015

O víkendu 15.-16. 8. jsem měl tu čest zúčastnit se v týmu s názvem Rychlá parta (spolu s taťkou Romanem a Marcelou Mikuleckou) ultratrailového štafetového závodu trojic na 24 h. Závod se konal v Beskydech a slovo výzva v názvu je naprosto přesné, neboť trasa závodního okruhu vedla z Ráztoky na Pustevny, k soše Radegasta a zase zpět do Ráztoky, kde probíhala předávka. Organizátoři akci připravili v duchu zážitek nemusí být pěkný, hlavně když je silný, takže jsme si v každém kole vychutnali kilometrové stoupání s převýšením 300 m (30% krpál už fakt není moc běhavej kopec) a víc než 7 kiláků seběhu po asfaltu, celkem 12,5 km s převýšením 590 m v každém kole.

Před startem jsem tajně doufal, že se nesejde moc velká konkurence a závod absolvujeme v uvozovkách na pohodu, pohlídáme si první místo v kategorii a pořádně se vždycky nadlábnem na občerstvovačce. Tahle představa se bohužel ukázala jako utopie, protože stejně jako na všech jiných závodech i tady se vyloupla skupina kvalitních závoďáků, a to především bláznů co běhají hlavně ultramaratony a jsou na ně zvyklí. I proto jsem byl hodně rád, že jsem nervózní start přenechal taťkovi. Tempo nastavené krátce po startu totiž moc neodpovídalo tomu, že se bude běhat 24h a první borci to začali hned hnát. Taťka měl v hlavě strategii, kterou se chtěl celé kolo řídit, tj. že si bude držet první skupinku a předá mi v kontaktu. Strategie to byla chytrá, akorát na ní po 2 kilometrech zapomněl, šel do čela a začal to do kopce trhat. Kolem Radegasta už točil s náskokem a spolu s jedním borcem, který ho dohonil v seběhu dorazil až na předávku. Protiběžec vybíhající zároveň se mnou začal okamžitě ztrácet, takže jsem celý kopec absolvoval sám, bylo mi hrozné vedro a jazyk jsem měl až na vestě. Navíc jsem v druhé polovině kopce slyšel blížící se řinčení hůlek a začal evidovat dotahujícího se soupeře (taky z kategorie mix). Naštěstí protivník zjevně kopec přepálil a v přechodu na rovinu a mírnějším výběhu z Pusteven k Radegastovi začal zase ztrácet. V seběhu jsem pak pořádně zatlačil na tempo a předával Marcele pohodlně na prvním místě s náskokem pár minut na nejbližší soupeře. Teď jsem měl před sebou odpočinek, který musel proběhnout velice rychle a efektivně, protože jsem měl jen 2,5 hodiny na to, abych se najedl, ochladil (v Radehastově výřivce), odpočinul, vytrávil a psychicky se připravil na další kolo. Už po prvním kole jsem přitom cítil, že stehna jsou po seběhu totálně rozklepaná a nevěděl, jak se znova rozběhnu.

Mužským soupeřům se mezitím na trati podařilo Marcelu předběhnout a taťka vybíhal na své druhé kolo již mimo souboj o celkové první místo a s druhým mixem v pořadí stále nebezpečně blízko. Podoba závodu se začala pomalu krystalizovat. V celkovém pořadí jsme se pohybovali na druhém až třetím místě v závislosti na tom, kdo zrovna běžel, první tým (Cooling birds) se neustále vzdaloval a mix, který nás pronásledoval, se i po 6 dokončených kolech držel cca 10 minut za námi. Tropické teploty byly nahrazeny zamračeným nebem, objevily se první kapky deště, z hřebenu Radhoště se nejprve vytratily neskutečné davy pletoucích se turistů, později i stánkaři a koloběžkáři sjíždějící po naší seběhové trase. Následovalo setmění a nová etapa závodu. Prakticky celá noc byla doprovázena střídavě slabším a silnějším lijákem a zásoba suchého oblečení a bot se kvůli tomu záhy přiblížila nule. Únava se stupňovala a čtvrtý úsek byl kritický, alespoň teda pro mě. Totální tma o půl jedné v noci, silný déšť a blesky všude okolo. To nejsou zrovna optimální podmínky na výběh, navíc jsem záhy po startu začal registrovat výrazný úbytek výkonu čelovky, takže o silný zážitek bylo postaráno. Na kopec jsem se dostal hlavně po paměti, ale před seběhem jsem radši nastartoval záložní čelovku, která měla sloužit jako nouzovka. V praxi se ukázalo, že svítí mnohem míň než jsem předpokládal, takže jsem si svítil oběma a stejně nic neviděl. Chvíli jsem zvažoval variantu přidat se k někomu, koho předbíhám o kolo (nebo i víc zpátky), ale nakonec jsem to riskl a skoro poslepu doběhl na předávku. Čas úseku byl proti předchozímu o 10 minut pomalejší, ale zase jsem se moc nevydal, takže jsem pošetřil nějaké ty síly. Od této předávky dále nastal v závodě zlom, objevily se první obrovské krize a znaky totálního vyčerpání (u soupeřů). První mix tým za námi najednou ztrácel půlhodinu a zanedlouho se rozestup vyšplhal k hodině. Tým, bojující s námi o druhé místo, se ocitl v problémech a velice brzy nabral ztrátu celého kola. První tým závodu měl na nás náskok přes půlhodiny a jeho pozice se zdála bát neochvějná, ačkoli se již ztráta nezvětšovala.

Na pátý úsek jsem se celkem těšil. Věděl jsem, že mě nahoře na hřebenu čeká rozednění a dolů už to bude za denního světla. Taky jsem doufal, že uvidím východ slunce. Nahoru se mi běželo a šlo krásně, vzduch byl čerstvý a skvěle se dýchalo, ale z východu slunce nic nebylo. Místo toho jsem viděl pořádný mrak, užil si hromovou diskotéku, promokl durch a začal pociťovat chlad, což mi paradoxně pomohlo. Myslel jsem na to, že se musím držet v teple, a že máme solidní náskok na další týmy, takže můžu tohle kolo z kopce napálit, zrušit se a poslední kolo si pak obejít s hůlkama jako vítězné kolečko. Předal jsem Marcele s dobrým pocitem ze seběhu a totálně rozmydlenýma nohama. Pak jsem omrkl výsledkovou tabuli a koukám, že jsem soupeři z vedoucího týmu naložil 20 minut a naše ztráta je už méně než 10 minut. Souboj o absolutní vítězství jsem ale neřešil a pořád si držel svou představu pohodového vítězného kolečka s hůlkama. Protivník, který běhal proti Marcele, pak potvrdil svou sílu a zase náskok zvětšil. Už ale jen o 3 minuty a zdálo se, že mu taky dochází. Taťka tak nastoupil do svého posledního kola (které nebylo poslední) s duší bojovníka a aktuální ztrátou 11 minut na první místo. Z trati mi volal, že mám na hůlky zapomenout a připravit se položit život za tým. Když jsem ale přišel na předávku, vedoucí tým už měl předáno a můj soupeř byl na trati. Taťka sice zaběhl skvělý úsek za 1:13, bohužel však byl jeho přímý soupeř navlas stejně rychlý. Vyběhl jsem teda bez holí a se ztrátou 11 minut na soupeře. Po neobratném začátku, kdy nohy nevěděly, co se po nich chce, protestovaly a hrozily křečí, jsem se zapracoval do skvělého tempa, ve kterém jsem zdolal i prudkou kilometrovou stěnu. Pořád jsem doufal, že v dálce soupeře uvidím, ale rozestup byl moc velký. Nevědomost o aktuálním vývoji závodu jsem přeměnil v jistotu až v momentě, když jsem potkal soupeře sbíhajícího od otočky u Radegasta. Mrkl jsem na hodinky a odměřil náskok na 5 minut. Několik prvních desítek metrů seběhu jsem musel běžet opatrně, abych nechytil křeč, a že jsem k tomu neměl daleko. Pak jsem ucítil, že napětí povoluje a svaly mě pustí. Vzpomněl jsem si na slova jakéhosi českého běžeckého guru tvrdícího, že na závěr dlouhých závodů by se nemělo finišovat, protože to negativně ovlivní regeneraci svalů. Pak jsem si řekl, že to jsou kecy pro lidi, co zaplatí patnáct set korun, aby si oběhli dvě kola v Praze po Libni a pustil to hlava nehlava dolů. Doufal jsem, že soupeře doběhnu, a když jsem ho 3,5 km před cílem uviděl, ještě víc mě to nakoplo. Stlačil jsem tempo ke 3:30 a přejel kolem něj jak Pendolino. V záplavě adrenalinu jsem se ani necítil moc unavený, ale nohy mě rychleji nepustily. Nastavené tempíčko se mi podařilo udržet i na posledním kilometru dole ve vesnici, kde už byla rovina. Z toho jakou rychlostí soupeř běžel, jsem odhadl, že bych mohl předat s náskokem zhruba 2 minut. Předal jsem teda čipy Marcele, kouknul na tabuli, kde svítil čas 1:09, což je v podstatě stejný čas, jako jsem měl v prvním kole a čekal, až doběhne soupeř. Minuta byla záhy pryč, pak 2, 3,.. atd. Když soupeř nakonec dorazil, byla Marcela už 6 minut na trati, já se cpal chlebem se škvarkama a táta si i přes velkou únavu spočítal, že poslední zrychlená kola pro něj znamenají další výběh, načež do sebe šel klopit další magnesium, gel a ibalgin. Se soupeři jsme vzhledem k velkému náskoku na ostatní týmy uzavřeli férovou dohodu, a to že pokud bude při předávce velký rozdíl, tak už závodníci do dalšího kola nepoběží a pořadí bude podle času posledního dokončeného kola. Náskok Marcely ale nebyl nijak definitivní. V průběhu závodu ji její soupeř porážel o podstatně větší časové rozestupy, takže jsme i trochu předpokládali, že ji dotáhne. Na otočce u sochy už navíc z náskoku zbývaly jen 3 minuty a Marcela myslela, že je zle. Zlomit se ale rozhodně nenechala a do seběhu dala úplně všechno. Kdyby přitom věděla, že soupeř se stíhačkou ve stoupání totálně vytavil a nemůže pořádně běžet z kopce, ani by nemusela. Na předávce byla Marcela jako první a my věděli, že buď budeme celkově první, nebo se bude o vítězství bojovat v posledním výběhu (půlkole). Po 5 minutách, kdy parťák stále nepřibíhal, za námi přišel soupeř s tím, ať taťku odvolám, protože šance na souboj už byla nulová. Tak jsem vzal mobil a volám. Do telefonu na mě promlouval gel, nebo ibalgin, nebo nevím co, ale dostalo se mi odpovědi, že když už vyběhl, tak vyběhne až nahoru. Díky tomu máme v oficiálním zápise o půlkolo víc, než nejbližší soupeři, kteří už na tento výběh rezignovali (i když by to taky v limitu stihli).

Závěrečné skóre je tedy vítězství v celkovém pořadí Radegastovy výzvy 2015:

231,5 zdolaných kilometrů a cca 11 300 nastoupaných metrů !!!

Tátovi a Marcele bych chtěl moc poděkovat za fantastické a vyrovnané výkony, které předvedli, a že jsem se díky nim mohl i přes svůj slabší trénink stát vítězem tohoto závodu. :)

Tomáš Buriánek

Článek byl publikován 25.08.2015, 07:13:49