Firma ISCAREX s.r.o.ISCAREX Team Česká TřebováTermínovka 2020Cestování s Honzou
Hlavní strana
Doporučujeme
ISCAREX Junior teamISCAREX pohár 2020
Podporují nás
ISCAREX, s.r.o.ISCARHOLBAELEVENPardubický krajČeský běhBackground

Blanka Kostřicová: Druhé čtení Třebovských povídek

Prozaička a běžkyně představí podruhé svou knihu Třebovské povídky, která měla v českotřebovské knihovně křest v březnu roku 2008. Přinášíme ukázku z knihy - tenisovou povídku.

Čtení se koná v pondělí 23. 3. v 19:00 hodin v Městské knihovně v České Třebové.

ONI

Nakládáme s Petrou prašnou antuku do kolečka, jen do poloviny, a Petra ji pak veze na kurt po zimě ještě neupravený, podruhé zas jedu s napůl plným kolečkem já; deset brigádnických hodin musí odpracovat žáci a dorostenci, aby mohli hrát na kurtě, a dva nové balóny taky pak dostanou…
Jarní slunce už je docela teplé; na kříži dvorce už upraveného stojí Zbyněk v modrých teplákách a bílém tílku na velkém břiše, šedivé vlasy na kraťoučkého ježka, sluncem a pohybem zčervenalá tvář a úsměv v očích, v levé ruce drží kbelík s balóny, pravačkou je nadhazuje tenisovým elévům seřazeným na lajně na druhé straně sítě: Tak, pěkně bokem, Haničko, nó, výborně; no, teď nám to ulítlo, Honziku, nestáls bokem, to musíš pěkně bokem, nápřah, a do kolen, pod balón… A bere raketu a předvádí Honzíkovi čítankový forehand.
Zbyněk. Pro tenis se ani neoženil. A snad ani ne tolik pro svůj tenis - hrál závodně jen nedlouho, ale brzy se stal trenérem žactva a dorostu, z práce spěchá rovnou na kurty, tenhle nevrcholový trenér staré doby: Když tě, Jirko, bolí ruka, radši si den dva odpočiň. Máš šeredný mozoly, Jani, s tím pár dní nehrej. A za sprosté slovo je týden dištanc, týden nesmíš hrát na kurtě… Jenomže to už snad nedodrží ani ti elévové - tak holt tejden nebudem hrát se Zbyňkem, ale jen spolu, no a co…
Ale všichni máme Zbyňka moc rádi, a větší kluci ostentativně vykřikují Zbyňkovy rychlonožkovské nadávky a úsloví: To je na svalení! Ty kočičáku! Co to šloptáš? atp.
Odvážím poslední kolečko, do prázdného pak Petra nakládá lopaty a jedeme k prastaré dlouhé dřevěné budově, v níž je vše, co musí být pod střechou: šatny, kancelář předsedy oddílu Zbyňka, skladiště moučky, sítí, lajnovaček a nářadí; je tu prašno a dusno, špinavo a ostudno při mistrácích, na něž přijíždějí soupeři z velkých měst s kurty vybavenými čistými zděnými šatnami se sprchami a WC a společenskou místností (my musíme využít nedalekou hospodu); ale je tu i útulno, když se rozprší a musíme přerušit trénink a seběhneme se sem, blbneme, honíme se mezi plechovými skříňkami a věšáky v šatnách, a pak sedíme a povídáme si, déšť buší do plechové střechy a otevřeným oknem proudí vzduch voňavý zvlhlou antukou…

Zbyněk už skončil trénink a jde s Petrou a se mnou od kanceláře; ze šuplete ve stole vytahuje velký sešit, do něhož úhledným písmem své doby zapisuje brigádnické hodiny.
Tak jsme dvě hodiny vozily antuku, Zbyňku.
Hm, to je ale šeredná práce, nejhorší, to napíšem dvakrát, a pomalu maluje do sešitu dvě čtyřky, takže ty máš, Blani, už splněno a Petra ještě hodinku.
A podává mi dva bělostné tenisáky s tmavomodrým nápisem Junior.
A Zbyňku, nepinknul by sis se mnou zejtra chvilku?
To víš, že jo, tak v půl pátý, jo?
Jo, díky.

Zbyňkovi je padesát a oslavujeme to v dřevěných šatnách; Zbyněk je v padesátce po starosvětsku už docela starý… Všichni ho máme moc rádi, ale něco je ve vzduchu; Zbyňkova doba už pradávno minula (byla-li vůbec kdy), jen on tu zůstal, sám, mastodont prvorepublikové foglarovštiny…
Ale už jí bylo příliš na sedmdesátá léta dvacátého století, a už jsou tu noví rvaví hráči a trenéři, egoismus je nutnou vlastností dobrého tenisty, a už je tu rodina Hanzlových, rodiče a dvě dcery, všichni aktivní hráči A-týmů (žactva, dorostu a dospělých); a už je pan Hanzl předsedou oddílu, do prdele, komentuje každý svůj nezdařený úder na kurtě…
Zbyněk se loučí, Zbyněk odchází, Zbyněk skončil.
Hanzlovi už ho nepotřebují, nechtějí, nemohou.
Zbyněk zmizel.

Potkávám ho za deset let v nádražní hale, jedu do města svých studií a on vychází z restaurace, v rádiovce a šusťáku a s nezbytnou aktovkou; kymácí se ke mně, podáváme si ruce (v dlani má pořád mozoly - asi tedy nebyly jen od rakety) a levačkou mě lehce poplácává po rameni, rád, že mě vidí; měl mě vždycky rád, tak jako všechny, ale možná ještě o fousek víc, protože já jsem si z něj srandu nikdy nedělala, ani tu láskyplnou ne, užil jí až dost od těch kočičáků, a trénink jsme brala vážně a vzorně a Foglar ze mě táhnul na sto honů…
Slzy smutku a alkoholu mu tečou po tvářích zčervenalých pitím, povídá a povídá, přikyvuji a brečím taky, jenomže dovnitř, tak jako vždy, krušec už mám ve svých útrobách… Vodopádem slz a slov se míhají Hanzlovi, ale je tu i cosi jiného, jakési mnohem větší, veliké zlověstno, zavalující žal a beznaděj; není však dost dobře rozumět opilému dřevěnému jazyku… A potom zas mlhavá zmínka o tenise, a pak se vynoří zřetelně artikulovaná věta:
Dyť voni mě nechali bydlet s cikánama, Blani, s cikánama!
Byla jsem jednou za ním v omlácené, hlučné, přelidněné a smrduté čtvrti kdysi krásných vil… šňůry s prádlem, špinavé děti, psi, řev a štěkot, dospělí špinavci, kytary a housle, hrdelní zpěv a hrdelní rvačky… Vycházel se svými romskými sousedy dobře, jak jinak, a oni mu neubližovali, nekradli, ale nebyli z těch slušnějších… (Teď bydlí Zbyněk v baráčku u vdané sestry, sám; adresa už se zase ztrácí v opilém chraplání…)
Ale, Zbyňku, oni? Za tohle snad přece Hanzlovi nemohli?

Tenisový oddíl slaví výročí a Zbyněk taky; sedí tu, čerstvý sedmdesátník, v čisťounké společenské místnosti v nových zděných šatnách; je tady hovor a útulno, náhodou právě prší a oknem voní antuka; a Zbyněk se usmívá, protože všechno je ne zapomenuto, ale smířeno, protože on se usmířil se světem, i pít už přestal, dá si jen přípitek a jedno pivo a mluví zřetelně; a já bych tolik chtěla vědět… Ale dnes je den pro halasné vzpomínky a oddílové kroniky a fotografie, nikoli pro tiché vyprávění lidského příběhu…
A pozdě večer pak doma otevírám Lidové noviny, začtu se do seznamu exponentů pravice vypracovaného bolševiky… východočeský kraj, naše město:
Zbyněk Dostál, narozen 12. 5. 1922…
Oni. Slzavá beznaděj. Tak tihle za to mohli, Zbyňku, to jo.

Článek byl publikován 10.03.2015, 09:30:43