Firma ISCAREX s.r.o.ISCAREX pohárTermínovka 2024KraličákCestování s Honzou
Hlavní strana
Podporují nás
ISCAREX, s.r.o.ISCARPardubický krajČeský běhBackground

Nonstop, já chci žít Nonstopbeh!

Už je to nějakých 10 let, co přijel Luďa Pilgr z čundru v Nízkých Tatrách s tím, že viděl na dveřích nějaké nocležny výsledky běžeckého závodu přes celý hřeben slovenských velehor. To, co se chodí jako třídenní túra, prý borci běhají okolo pěti hodin. Tenkrát v Přívratě na zábavě bylo jasné, že jakmile budeme mít naběháno, jedem. Ještě jedno pívo, Brikety dou, brikety dou. Letos v lednu u čaje a rádia bylo jasné zase to, že lepší už to asi jen tak nebude, a že kdy jindy, když ne teď. Přihlášky odeslány, cíl stanoven, 23. 6. 2012. Jdeme na to.



Nonstop beh hrebeňom Nízkých Tatier, jak se závod oficiálně jmenuje, je nejtěžším horským maratonem na území Česko-Slovenska. Budí respekt délkou 49 km a převýšením +2187, -2327 m. Chlácholíme se tím, že časy odpovídají etapám v horském orienťáku, který pravidelně běháme, takže vlastně nejdeme úplně do neznáma. Poctivý trénink a odhodlání však hatí Luďovo onemocnění v týdnu před závodem. Rozhodnutí padá definitivně až ve čtvrtek před závodem, běžet takový lauf s virózou by byl nerozum, i když běžecké srdíčko pláče. Muži míní, rýmička mění…

Z týmového výjezdu se tak stává poustevnická anabáze. Odjezd den před závodem z brněnského autobusáku směr Banská Bystrica (jo, autobus je o dost rychlejší a levnější, než vlak, taky mě to překvapilo…), nemluvný slovenský spolucestující, empétrojka, Zrní, Tři sestry, Hrdina počítačový hry jde do světa, jak ho zrezlý ploty cestou míjej, světlo mihotá…

V Bystrici první kolo prezentace, pátek večer, Náměstí svobody, rozuměj plac pro vojenské přehlídky, běžci čekající na pořadatele se tu poznávají a navzájem zdraví jak legionáři od třistatřetí, zítra čeká všechny to samé. Nocleh v přilehlém penzionu, pitný režim, těstoviny se špenátem, kontaktu lačný vrátný, zoufalí Řekové dostali od Němců čtyřku, dobře jim tak, tragédům, kdo se na to má dívat…

Sobota ráno, odjezd z buzerplacu dvěma narvanými autobusy, sedmdesát kiláků na Trangošku, kde je start, na místě hodinka na přípravu a sdílení dojmů z předstartovního rozechvění s ostatními. Stíhám si sbalit ledvinku, dvě deci pití ve flašce, cukr a podle ostřílených borců volím oblečení - vystačím s nátělníkem a dresem, kolem pasu pro sichr krátký šusťák, hory sou hory… ještě rychle na záchod a start, pozor na medvědy, nedostat se mezi mámu a mladý, to je jasný, to by nasralo každýho, proč bych to dělal… hodně štěstí, připravte se, start…

První tři kilometry měly být nejprudší z celé trasy, volím úplně volné tempo, první km přede mnou Roman Baláž, paráda, s tím bych mohl běžet, zná to tady a podle výsledků běhá teď podobně jako já. Po třech km u Štefánikovy chaty jsem asi čtvrtej, nebo pátej, Roman Baláž někde za mnou v nedohlednu, to je divný, šel jsem fakt volně, úplně na pohodu, určitě jsem nepřepálil, no, asi nemá den, těžko říct, soustřeď se na sebe, teď přijdou nejtěžší horský pasáže. Trochu v transu přebíhám Krupovou holu, šutry, horský chodník, nahoru, dolu, spíš nahoru… pak šutry dlouho nahoru a už jsou slyšet zvonce od občerstvovačky na kamenné chatě pod Chopokem. Trochu zanikají v hukotu vrtulníku, staví tady lanovku, docela hnus, bratia se s tím nemažou, prostě se tady bude lyžovat a šmitec. Jím kousek pomeranče, rychle klopím jeden jonťák a trochu vody, vnímám jen povzbuzování pořadatelů, jsou fantastičtí, nebýt to závod, zůstanu tady dýl. Čas něco přes hodinu, do cíle už jen 40 km, ale teď už se bude víc klesat, aspoň tak nějak si to pamatuju. Krátký seběh po horském chodníku, pak další šutry nahoru, podruhé jsme přes 2000 m n. m. na Dereších, potom delší klesání, ale zatraceně těžký, na celé trati není skoro místo pro rovný krok, každý metr musí být poctivě odpracovaný.

Mezi desátým a patnáctým kilometrem se ustaluje pořadí, běžím s dalšími třemi borci, jsme rozvěšeni jak korálky po nějakých dvaceti až padesáti metrech, odhadem jdeme šesté až deváté místo, nebo tak nějak. V hlavě jako na potvoru místo Zrní nebo Tří sester hrají Tři malé citrónky, jak se mi to tam dostalo, nevím, ale běží se na ně docela dobře, asi ty vitamíny, nebo co. Až právě nad Derešemi se Zrní připomene, pod modrou oblohou se poprvé objevuje černé moře v sedle, hladina stoupá, skoro nohy olizuje, Mraky domy les, mračno do mě vlez, šedá mlho nes mě přes kopec… V Křižském sedle už po mracích ani památky, zato stoupáme na Kotliská, nehoráznej krpál, prudší než vršek Kraličáku, ale horším terénem. První krize, nohám se nechce, ale ostatní taky jdou, tak co, žádná ztráta, zabereme hej hou. Z kopečka se to zase rozeběhne, stále stejné rozestupy, stejní kolegové, borec, se kterým se pořád předbíháme (on mě nahoru, já jeho dolů a po rovině) mi říká, že jsem v áčku druhej, před náma prý krom jednoho samí veteráni, dobře jdem… V sedle potkáváme skupinku českých turistů, kteří poznávají dres Iscarexu a fandí, milé překvapení. Před námi Chabanec, podobný kopec jako Kotliská, jen trochu kratší. Je to sviňa, glosuje můj parťák pro první půlku závodu, ale už je za námi a blíží se druhá regulérní občerstvovačka v sedle Ďurkovej. Čas něco přes dvě hodiny, hlásí nám ztrátu deset minut na prvního, krásnej čas, jdeme na pět hodin, oznamuje kolega, kterej tudy běhá zřejmě dvakrát do týdne z práce, aby to neměl tak krátký…

Při odběhu z občerstvovačky už registruju Romana Baláže, který sbíhá z protilehlého kopce, no vida, tak se přeci jen rozběhl, jestli to půjde, spojím s ním síly. Taky že jo, dotahuje se na mě kousek za Ďurkovou. Běžíme spolu další tři km, těžko říct, jestli se mi to zdá, ale jde nějak lehčeji. Pak se trasa začíná zvedat k dalšímu Kraličáku na trase, Latiborskej holi. Něco je špatně, nejde utíkat. Hlava by chtěla, ale nohy neposlouchají, doléhá hlaďák a moták, dva nezvaní hosté. Šedá mlho nes mě přes kopec, bolí to, moc to bolí. Roman Baláž je pryč, stejně jako dalších asi patnáct lidí, kteří mě na pětikilometrovém stoupání předbíhají, resp. předcházejí jako štafeta Easboardských důchodců Kosmik na plný výkon. Jo Tomáši, už nejseš druhej v áčku, závod jako závod končí, nastává čas zmobilizovat síly a pokusit se alespoň dokončit, i když se to teď zdá nereálné.

Nejdelších pět km v kariéře končí na Velkej Chochuli, kde je předposlední občerstvovačka. Trávím na ní snad deset minut, dostává se přede mě dalších asi pět borců, ale to je mi úplně jedno. Chalani z horskej služby, když mě vidí, vytahují jakýsi zřejmě legální amfetamin, se slovy jsi letos první, komu to dáváme, zkus to, za chvíli zabere. Nenachám se přemlouvat, horší už to být nemůže, vypiju a sním ještě asi půl kila věcí a pomalu vyrážím dál. Čeká mě nechutné klesání kosodřevinou, sypký podklad, úzká pěšinka, vidět pět kroků před sebe, sestup o 600 metrů na třech kilometrech. K mému překvapení mě už nikdo nepředbíhá, naopak, dotahuju se na Maďarského závodníka, který na tom je zjevně hůř, než já. Společně naposledy občerstvujeme a stoupáme na Kozí chrbát, do cíle 9 km, poslední těžký kopec, čas lehce pod čtyři hodiny, teoreticky bych to mohl dát kolem 5:30, no uvidíme.

Plány berou za své po 200 metrech stoupání, křeče do vnitřku stehen, co to má, sakra, bejt? Ale do lesa musí, i kdo se bojí…. Každý krok trvá asi pět sekund, naštěstí je to tak prudkej kopec, že si jde pomáhat rukama. Navíc není poslední, Kečka šest km před cílem je taky pěknej utahovák, nebýt to po pěti a půl hodinách, byl by možná i běhavej... Potom poslední pětka do cíle, lesní cesta, na konci asfalt, dobíhám ještě jednoho kolegu v křeči, dovede mě do cíle a na pásce mu cuknu, to jsem celej já.

Cílový čas 5:56:57, celkově 31. místo ze 131 startujících. Nakonec to není úplně špatný, ale chtělo to celkově pojmout jinak, jak se shodujeme s kolegy z Brna, kteří tu letos běželi už po třetí. Prostě na třicátým musíš bejt úplně v pohodě…. Jo jo, svatá pravda. Dobrá poučka pro příště, tohle je závod, na který se člověk chce vracet. Ne v cíli, ne druhý den, ale už pozítří a po celý zbytek roku…

Oficiální web závodu

Tomáš Nonstop Klášterecký

Článek byl publikován 29.06.2012, 13:18:38