Dolomitenmann 2011

Konečně se na startovní listině Dolomitenmannu objevil tým Iscarexu. Po loňském neúspěšném pokusu se to letos zdařilo a Iscarex team ve složení Jan Šimůnek, Radek Šíma, Pavel Rychtařík a Pepa Doleček mohl vyzkoušet své hranice a porovnat se s nejlepšími borci na světě ve svých disciplínách. Do rakouského Lienzu dorazili s předstihem dvou dnů, které vyplnili prozkoumáním okolí a hlavně se alespoň částečně seznámit s terénem a závodní trasou.

Ve čtvrtek jsme se šli projít kolem řeky a došli jsme ke startu kajakářů, který spočíval ve skoku do vody. Někde byla uváděna výška skoku osm metrů, někde sedm. Pro laiky tak jako tak nic moc. Pavel nám začal vysvětlovat, jak nejlépe z této výšky skočit. Aby nespadla šprajda, aby si nevyrazil dech… Trénování skoku si nechal na pátek, protože při oficiálním tréninku měli připustit vodu, takže řeka bude hlubší a aspoň trochu poteče. Hned jsem si představila, že to bude opravdu lepší …: . Dnes to tady zkoušel jeden jediný kajakář, netvářil se u toho moc radostně, taky aby jo, když mu pokaždé spadla šprajda ….



Pavel dal přednost tréninku v cílové části. Na tomto úseku kajakáři museli sesednout z kajaku, dostat se k brance a odtud projet posledními dvěmi brankami. Mezi brankami byl dost silný proud a Pavla to pokaždé odneslo pod most. Vypadalo to beznadějně, a to těmto posledním brankám předcházela 300 metrů dlouhá plavba proti proudu. Nakonec si Pavel našel cestu, jak mezi brankami projet. Ještě v busu se nám Pavel svěřil, že letos v létě měl možnost trénovat jen u nich v Chocni na Orlici… :)



Odpoledne jsme už vyhlíželi našeho padáčkáře Radka, který se hned po příjezdu chopil svého padáku a spolu s ostatními padáčkáři se nechali Honzou odvézt k dolní stanici lanovky v Gaimbergu. Odtud vyjeli lanovkou na Zettersfeld a za chvíli bylo nebe plné barevných teček. Od našeho příjezdu si taky nešlo nevšimnout helikoptér, které neustále létaly ke štítům tyčícím se nad Lienzem a kde jsme tušili cíl běžců. Čtvrteční podvečer jsme strávili v Lienzu. Nejdřív se šli chlapci odprezentovat, paní popřála mým chlapcům good luck , a pak jsme šli prozkoumat město a ochutnat Lienzké točené.



Honza si svou trať očichl jen decentně při pátečním ranním běhu. Vyběhli jsme jen asi do čtvrtiny prvního kopce, na české poměry běh do vrchu kategorie super, ale jak posléze Honza poznal při závodě, byl to jen takový zahřívací kopeček… :). Jak náročná trať pro běžce byla, jsme zjistili při nedělním výletu. Zatímco ti nejlepší to běželi kolem hodiny a půl, my to měli jako celodenní výlet - v 8.30 jsme vyrazili z kempu a vrátili se v pět odpoledne...

Pepa něco zaslechl o nafouknuté bublině co se týče náročnosti tratě pro cyklisty, tak to v pátek odpoledne jel zjistit. Přijel celkem spokojený, ale projížďku do kopců si nechal raději až na závod. Svůj první osmimetrový skok si jel vyzkoušet i Pavel. Docela se mu to povedlo, dech si nevyrazil a ani šprajda mu nespadla, tak pokračoval dál přítokem až na řeku, kde teprve začala pořádná jízda.

My tři jsme podnikli výlet lanovkou, aby si Honza neunavil nožky, a abychom také zjistili odkud ti padáčkáři vzlétávají. Nejvíc jsem si jízdu lanovkou užívala já! Honza nám ukázal své svaly a snažil se mě i synkovi dokázat, že na to fakt má!



Nahoře dost foukalo, takže padáčkářům se do vzduchu moc nechtělo. Všichni čekali na dobrý vítr, jediný, kdo nečekal na nic byl Tomáš Ledník.



Za chvíli nám zmizel z očí, což by nevadilo, ale vítr ho odfoukl kamsi vpravo, přesně na opačnou stranu, než měl zamýšleno.



Páteční večer jsme zakončili na Lienzkém náměstí, kde se konala předzávodní party. Celá akce byla sponzorovaná jedním nejmenovaným energetickým lahodný nápojem. Cpali ho všem závodníkům, kde to jen šlo. Takže ať to byl tento osvěžující nápoj nebo předzávodní nervozita, Honza prostě páteční noc probděl.

Ráno jsme s Honzíkem vyrazili na trať běžců, ta byla pro nás nejatraktivnější (ostatní borci prominou…). Také jsem byla přesvědčena, že v tak náročném terénu se prostě nikam jinam ani nepodíváme a shlédneme maximálně alespoň v krátkosti část běžeckého závodu a vychutnáme krásu zdejších hor. Plánem byla druhá občerstvovačka. Honzík měl důležitý úkol - podat tátovi povolený dopink a podpořit ho pár metrů společným během. Podařilo se.



Honzíka jsem ani po dlouhém přemlouvání na další výšlap neukecala. Naštěstí dobří lidé ještě existují a neplánovaně nás parta Čechů svezla dolů - přímo na předávku padáčkářů a kajakářů. Jak jsem po chvíli zjistila, běh je vcelku nudná záležitost. Tady to opravdu vřelo. Hřiště určené pro předávku bylo obehnané tribunami, v tuto chvíli již obsazené diváky. Ti netrpělivě vyhlíželi první padáčkáře. Na to jsme si ovšem ještě chvíli museli počkat. Čas vyplňoval biker předvádějící své kousky, padáčkáři se svou exhibicí a také moderátoři uměli diváky dostat do varu.

My jsme se ještě setkali s Pepou a Pavlem, kteří mě utvrzovali, že jsou v pohodě a vypadali, že jsou připraveni na všechno. Z ničeho nic se objevil první padáčkář. Měl docela slušný náskok a předávku podpořil nejen dav diváků, ale i pořádný rockový nářez z repráků.



Stáli jsme v těsné blízkosti oblouku - místa předávky, bylo to dobré strategické místo pro fotografování. Bohužel toho si byli vědomi i dva kameramani, kteří se tu proháněli se svými kamerami a pokaždé, když se blížila předávka, stoupli si před nás, natáčeli závodníky a nás - vytáčeli. Doprovázeno to bylo naším, jééé a ach jóóó. Kameramani byli všímaví a zjistili, že se nám to nelíbí, tak si nás za to natočili.



První kajakář odběhl, a po první předávce už slétával jeden padáčkář za druhým. Byla to opravdu dost dobrá podívaná, můj foťák nestačil fotit. Kolikrát se zdálo, že padáčkář prostě musí spadnout mezi nás, ale vždycky to stačil uřídit tak ,že se trefil do hřiště. Byli to opravdu borci, nejenže se trefili na hřiště, budiž, ale oni se snažili trefit co nejblíže k začátku cílové rovince, tak aby s tím padákem prostě běželi co nejméně. Obdivuhodné. Zhruba v polovině se objevilo i číslo 59, tedy team Iscarexu. Radek předal štafetu Pavlovi, dostal do ruky Redbull a odebral se na hřiště, zatímco Pavel vystartoval na prozatím nejtěžší závod ve své kariéře.



S Honzíkem jsem dali nohy na ramena a běželi k mostu, kde byly první branky. Pavel je všechny v pohodě zvládl a pokračoval dál. Víc jsme z Dolomiťáka bohužel nestihli. Závod je prostě náročný nejen pro závodníky, ale i pro diváky a shlédnout celý závod se prostě nedá. I tak jsme byli spokojeni s tím co jsme stihli a viděli.

Vyhlášení bylo na takové úrovni, o kterém si (prozatím) u nás můžeme nechat zdát, alespoň co se týče vrchařských závodů. Náměstí bylo plné diváků i závodníků, kteří přišli zatleskat nejlepším borcům Dolomitenmanna. Každé vyhlášení bylo doprovázeno pořádnou rockovou muzikou. Nejvíce potěšující bylo, že na bednách byly, v obou kategoriích , tedy v profesionálech i amatérech, teamy z České republiky. (viz výsledky). Team Iscarexu se také neztratil, vždyť při své premiéře skončil na 36. místě v amatérech a celkově v první polovině startovního pole.

Toť z Dolomitenmanna vše. Zde jsou krátké dopovědi na otázky ohledně závodu. Kluci se shodli, že dá-li zdraví, za rok opět v Lienzu NASHLEDANOU!! :)

1) Jak ses připravoval na Dolomiťáka?
2) Jaký byl nejtěžší moment v závodě?
3) Jsi spokojený s výsledkem?
4) Jdeš do toho zas?

Radek:
1) Moje příprava nebyla nijak zvláštní. Normálně sportuju, hraju hokej, ale poslední dobou jsem začal víc běhat a taky jezdím do Beskyd lítat s padákem. Takže nic speciálního.
2) U paraglidingu je nejhorší, že se čeká na počasí, ale to nám tentokrát přálo. Takže asi nejhorší bylo, když jsem na prvním startu z prudkého svahu plném kamení přetrhl dvě šnůry, ale povedlo se mi odstartovat. Horší bylo šnůry na druhý let rozmotat.
3) Týmový výsledek je pěkný na první účast v tomto závodě. Já osobně jsem mohl být lepší, kdybych neměl technické problémy, alespoň se můžu příště zlepšit, pokud mě vezmou.. .
4) Už se těším na další ročník a pořádně si to užijeme .

Pepa:
1) Dva týdny předem jsem jezdil kopce na Sardinii….
2) Nejtěžší chvíle bylo stoupání 300 výškových metrů s kolem na zádech.
3) S výsledkem spokojen jsem, nicméně mohl by být lepší…
4) určitě pojedu zas….

Pavel:
1) Pádlováním u nás v Chocni na klidné vodě, divokou vodu na trénink nikde poblíž bohužel nemáme.
2) Nejtěžší byly asi ty výjezdy, na těch rychle ubývaly síly
3) S výsledkem týmu určitě, akorát můj výsledek mohl být o hodně lepší….
4) Když dostanu příležitost, tak určitě.

Honza:
1) Po přijetí týmu Iscarex na startovní listinu mě polila živá voda. Řekl jsem si, že do přípravy dám vše. Především výběhy sjezdovky, schody a podobné zvrhlosti. Připravené jsem to měl perfektně, ale jen v myšlenkách. Tři měsíce utekly jak voda a z mé speciální přípravy jsem nepodnikl nic.
2) Nejtěžší moment závodu nastal asi 900 m před cílem v příkrém svahu pokrytém jemnou sutí, kde moje rozechvělé unavené nohy sužovaly křeče. Soupeře před sebou jsem viděl dvojmo a rozmazaně. Od tohoto okamžiku mám okno. Probral jsem se až v cíli, kdy mě plácl po ruce týmový kolega padáčkář Radek.
3) S osobním výsledkem nebudu spokojen nikdy, i kdybych proháněl Jonathana Wyatta :) S týmovým výsledkem jsem spokojen nad míru. Týmový úkol byl dokončit závod ve zdraví, to se nám povedlo, jako bonus bylo umístění v první polovině startovního pole. Takže dobrá práce týme! Díky.
4) Dolomitenmann má náboj adrenalinu, nepopsatelnou atmosféru. Pro mě to byl nejsilnější sportovní zážitek, bude-li možnost, pojedu znovu.



Pavla Šimůnková

Článek byl publikován 26.09.2011, 13:36:55