Deníčku, už naposled

Času je málo, ale zážitků, o které se s tebou chci podělit, je spousta. Co mě potkalo ve dnech 20.4.-10.5.2011. Začnu tím méně veselejším, v našem týmu to už delší dobu vře, buď neshody mezi trenéry, nebo neshody mezi atlety. Ale o víkendu stráveným na závodech Floridě to vše vybouchlo a byl z toho vyhazov jednoho z našich trenérů, jelikož jsem na těchto závodech nebyla, tak jsem nic netušila a myslela si, že nepřítomnost trenéra je jen dovolená, či něco jiného. Žila bych v tomto domnění ještě déle, kdybych nepotřebovala nové boty a tudíž se po něm nesháněla. To je konec HankyBlanky na UMES, doufejme. V dalším víkendu byla v závodním plánu, velká populární Penn Relay, ze které byly všichni nadšení a unešení až na mě, protože to znamenalo další víkendy strávený v kampusu, jelikož já štafety neběhám. Chvilku jsem zvažovala, jestli mám zůstat doma a věnovat se škole, protože do Philadelphie se odjíždělo už ve čtvrtek ráno nebo se vykašlat na školu a zeptat se trenéra, jestli bych nemohla jet jako divák s nimi. Co myslíte, že zvítězilo? Moje smutné oči na trenéra zapůsobily a vzal mě sebou, dokonce jsem dostal funkci jako asistent trenéra. Byla jsem dost zvědavá, co to bude za událost, protože mi to holky popisovala docela velkolepě. Je pravda, že lidí tam bylo moc a moc, hlavně fanoušků z Jamajky, závody se běhali v kategoriích od středních škol, přes college a olympic až po mastery přes 60 let. Štafetové týmy byly i z Evropy Německo, Rusko, Francie. České tváře jsem ale hledala marně. Z nejlepších světových atletů jsem měla možnost vidět Assafa Powell, Tyson Gay (minulý rok tam byl i Usain Bolt) atd. Bylo tam moc pěkně, už i kvůli tomu, že jsem se ten víkend nemusela stresovat o výsledek v běhu a měla čas si projít krásnou architekturu v centru tohoto města. Z Penssylvanie jsme se vrátili v sobotu 27.4., v neděli se slavili Velikonoce. Bohužel tu nemají velikonoční pondělí, tudíž jsme museli pěkně napochodovat do školy. Ani v neděli, kromě návštěvy kostela, a to i těch, kteří tam nebyli celý rok, neproběhlo velké slavení. V tu neděli jsem měla pocit, že jsem v kampusu zůstala ráno sama, vlastně ještě s jedním klukem, který je muslim, a tudíž velikonoce ani kostel nezná.

Začátek dalšího týdne, pro mě nebyl příjemný. Do pondělního rána jsem se probudila s teplotou, která během dne vystoupala na 38,5C. To jsem se začala proklínat, proč jsem do té Pennsylvanie jela, protože jsem tam nastydla a takhle to dopadlo. A to jsem měla ve čtvrtek běžet 5km na naší konferenci. Cítila jsem se tak špatně, že mě nenapadlo nic jiného, než jít k doktorce, což byla další chyba, protože tu dělají z komára velblouda úplně ve všem. Chtěla jsem jen nějaké prášky na horečku, abych to vypotila a mohla normálně fungovat dál. Ale spustila jsem takovou vlnu vyšetření, že příště si dám velký pozor, abych měla po ruce něco jako acylpirin, když mě něco takového potká. Vyšetření v pondělí i úterý, a ve středu, když jsem měla odjíždět s týmem na moje poslední závody opět do Severní Karolíny, tak mě nejdříve musela vidět další tentokrát sportovní doktorka, která by měla posoudit, jestli jsem schopná běžet. Jenže tahle paní, měla přijít do své ordinace až odpoledne, kdy já už jsem měla být dávno na cestě do SV, tak celý tým odjel a já zůstala v kampusu sama, s tím, že přijedu na závody až ve čtvrtek, s nějakými lidmi z naší školy, kteří se zúčastní jen jako diváci. No hrůza, když bych místo toho lítání po kontrolách ležela v posteli a odpočívala, udělala bych mnohem líp. Na závodech jsem si ve čtvrtek odběhla svoji 5km dlouhou trať, která spolu s desetibojem zahajovala šampionát a v sobotu si pak zkusila svoji první steeplachase. Na to, že jsem trénoval jednou v životě, tak jsem na sebe pyšná, že jsem se neutopila a překážky skákala tak jako všichni ostatní. I když si ze mě trenér dělal později srandu, kolik jsem toho vypila, při přeskoku vodní překážky. Pořadatelé ukázali, že jsou také jen lidi, kteří dělají chyby a místo 7,5 kol jsme běželi 8,5 kol, takže ani časy se nezapočítávali do konečného týmového bodování. Ale já jsem se tak soustředila na překážky, že jsem si ani nevšimla, že běžím o kolo navíc.

V pondělí po závodech MEAC nás čekal sportovní banquet, předávání cen nejúspěšnějším sportovcům naší školy. Mě se to moc netýkalo, jelikož nejsem moc úspěšný sportovec, ale také jsem běhala v podzimním semestru jako unattached, takže jsem letos jen přihlížela, jak ostatní berou ceny a počkám na příští rok. Celá slavnost se nesla ve velkém stylu, přijít jsme museli s partnerem, který nesměl být z našeho týmu. Já jsem se domluvila s klukem, jmenuje se Oferio a je z tenisového klubu, večeře opět švédské stoly se strašně moc druhy masa i příloh a hlavně těch desertů. A po skončení předávání cen, ještě after party, na které jsem ale byla jen chvilku, protože nožičky na vysokých podpatcích trpěli.

Ve zbytku týdne, mě ještě čeká pár posledních písemek. Vyřízení pár úředních záležitostí, poté už jen vyklidit a uklidit můj apartmán, nejhorší bude sbalit všechny ty věci, které jsem stihla nakoupit a nasbírat během těch devíti měsíců a pak hurá nasednou na letadlo a frrr domů. Už potřebuji opravdu vypadnout z tohoto prostředí a změnit tok myšlenek, protože chování, že si při čištění zubů představuji, že běžím tří minutový úsek a v posledních pár sekundách kartáček v mé puse zrychluje, stejně jako já zrychluji v cílové rovince, opravdu není normální. Už opravdu potřebuji odpočinek od běhání, od školy, od amerického jídla a hlavně od amerických lidí. Brzy na viděnou.

vloženo 12.5.2011 • komentáře [0] • fotogalerie

Deníčku, jsem tu.

Sice s menším zpožděním, ale to mi snad odpustíš, když ti řeknu, že konečně začínám žít, nejenom přežívat můj první rok v USA. Ráda, bych řekla, že ti to vynahradím v mém článku. Ale obávám se, že ne. Jelikož, to co jsem dělala celý semestr, že jsem si zapisovala, co se mi přihodilo a o co bych se s tebou chtěla podělit, je minulostí. Na mém papíře jsou po těchto patnácti dnech (4.4.-19.4.2011) napsány jen čtyři řádky samostatných slov, u kterých vůbec nevím, co tím chtěl autor říct. Dnes budu opravdu lovit v paměti, doufám, že na tom ještě nejsem tak špatně a něco si pamatuji.

Sice máme, ještě pár týdnů školy, ale vypadá to, že v květnu, už se budeme jen soustředit na zkoušky a všechny organizační věci na podzimní semestr řešíme už teď. My atleti, jako protekční studenti máme možnost navolit si předměty dříve než ostatní studenti, protože musíme náš rozvrh sladit s tréninky. (Jo, co jsem se asi zapomněla zmínit. Zůstávám tu studovat aspoň ještě na jeden rok :-)) A které předměty mě na podzim čekají? Anatomie a fyziologie člověka, Kineziologie, plavání, angličtina-řeč, úvod do sociologie, a základy výtvarného umění. Poslední dvě zmiňované budu mít online, takže kdybyste se někdo nudil v podzimním semestru, můžete si to vyzkoušet nějakou moji písemečku. Časy v rozvrhu mi taky docela vyhovují v pondělí, ve středu a v pátek do 1:50pm, a v úterý a ve čtvrtek jenom jednu hodinu od 3:30-4:45pm. Začátkem dubna se tu také začali objevovat po celém kampusu jména lidí, u kterých bylo napsáno, ať je volíme. Vůbec jsem nevěděla, co si o tom myslet. Pak mi ale bylo vysvětleno, že každý ročník (Freshmen, Sophmore, Junior, Senior) má několik zástupců, kteří za něho jednají s vedením školy nebo jiných organizačních záležitostech naší university.

Duben, je asi taky asi nejštědřejší měsíc, co se mimoškolních aktivit, pořádaných školou týče. Například- concerty, lazer hry, paintball, extreme- air, atd. Taky jsme měli health and fitness festival. Kde jsme si mohli nechat změřit všechno možné od krevního tlaku až po výdrž alkoholu v těle A já jako správný Čech nesmím u ničeho chybět, takže vymetu úplně všechny akce, a pak nezbývá čas na učení. Ale snad si to za těch posledních pár týdnů moc nezkazím. Taky jsme měli jeden večer trošku zádrhel s pány zákona, když jsme se vydali do vedlejšího města na bowling. To je to, co se mi tu líbí. V 10 hodin večer se rozhodnete, že chcete jít například na ten bowling, v 11 hodin vyrazíte a nemusíte si dělat starosti, o žádné rezervování nejméně 14. dní předem. Jediné co by vás mohlo znepokojovat je, že u McDonalds nedělají přes noc Mc flurry, přesto, že ho tak milujete. Ale to jsem odbočila, vraťme se k těm policistům. Chtělo nás jet trošku víc, a k dispozici jsme měli jen jedno auto, ale jelikož jsme hubení atleti, poskládat se do auta v šesti lidech nebyl problém. To se ale silniční, kontrole, která nás v 1 hodinu v noci chytla, moc nelíbilo. Řekli nám, že bychom mohli platit pokutu 100 dolarů, ale naštěstí to kluci nějak ukecali a my mohli v klidu pokračovat v jízdě. To se muselo oslavit a utratit zachráněné peníze. Nakoupili jsme dostatek zmrzliny, kterou jsme si pak vychutnávali během tanečních videoher. Už jste někdy jedli hranolky se zmrzlinou? Podívejte se na fotky, jak jim to šmakuje, ale mě to moc neoslovilo.

Ale ani sportování nezanedbávám. Den před dalšími závody, jsem se nachomýtnula na tréninku našich volejbalistek. Chvilku jsem jen pozorovala, a sledovala, jak jim to jde. Pak jsem si vzala míč a párkrát si pinkla, úplná nostalgie. Ale co mě překvapilo. Pořád umím pinknout do balónu, a i podání, které jsem si pak troufla dát, přeletělo síť. V sobotu 9.4.j sme byli na závodech v Baltimoru, Coppin University. Cesta netrvala ani dvě hodin, což znamenalo opět stávat v 5:30 ráno. Tentokrát jsem běžela 1500 metrů a později odpoledne 5000 metrů. Konečně jsem se kvalifikovala na MEAC( Mid Eastern Athletic Conference), pro 5km. Jinak teploty už jsou tu opravdu příjemné, někdy i letní. Obličej už jsem si stihla spálit a taky už jsem pochopila, že tu nemusí ani svítit sluníčko, abych se opálila. Teď už jen mít nějaký ten čas vyrazit na pláž. Taky už pomalu začínám přemýšlet o květnové puse. Nemůžeme připustit, abych uschla. Myslíte, že to tady znají? A kde najít třešeň? Snad vymyslíme nějakou alternativu.

vloženo 21.4.2011 • komentáře [0] • fotogalerie

Deníčku, to už je duben?

Strašně rychle to letí, ale to je dobře. Obchody už jsou vyzdobeny velikonočními dekoracemi a ani velikonoční zajíce nelze přehlédnout. Jeden z mých spolužáků měl status Twitteru už jen 5 týdnů, do konce semestru. A já jsem si uvědomila, jak se můj školní rok krátí. Pojďme se ohlídnout ale zpět do posledních březnových dnů (21.3.-3.4 2011).

V minulém článku jsem se zmiňovala o čtvrtletí, a o čtvrtletních pracích. Dopadlo to celkem dobře. Moje hodnocení je zatím takové: English-B, Math-A, Psychology-B, Health and fittness- B, Introduction to exercise science-B, Freshmen experiences-A. Škola mě teď docela baví, i když občas dává zabrat, ale různé zajímavé přednášky a testování převládají, třeba jako test, které zaměstnání je pro mě nejvhodnější, nebo když jsme navštívili pitevnu, přímo v areálu školy, která slouží pro studium studentů. Bylo zajímavé sledovat, jak to opravdu vypadá v reálném lidském těle. Jak malé nebo naopak velké jsou naše ledviny, srdce, plíce, játra. Jak silné jsou naše tepny nebo žíly a jak vypadá nádor. Taky držet v ruce mozek nebo si moci osahat všemožné svaly na těle je nezapomenutelný zážitek. Je to neuvěřitelné, jak dokonalý stroj lidské tělo je. A i přes ten nepříjemný zápach v laboratoři, bych se tam klidně podívala znova. V týdnu se mi stal taky takový menší trapas. U jedné ze školních budov stála krásná bílá limuzína, delší než jsem kdy viděla. Samozřejmě jsem hned vytáhla foťák, který nosím pořád sebou a začala ji tam obdivovat a fotit. Později jsem si ale všimla, že za předním sklem mají napsáno pohřeb. Hups!! Rychle jsem tam odsud zmizela. A přála si, aby mě u toho focení neviděl nikdo známý. Naopak chuť k běhání mě přechází. Nějak ne a ne dostat motivaci k tomu kroužení na dráze. A to celé naše jarní prázdniny se nesli v duchu trénování a běhání. Tudíž i můj nápad, navštívit New York byl zavržen a místo toho byly tréninky dvakrát denně. Taky jsem si zkusila steeplechase, když nás jeden den trenér vyvezl na stadion Salisburské univerzity, a trénovali jsme skákání přes překážky. Já jsem to zkoušela poprvé, takže ke skokům by se to asi nemělo přirovnávat. Ale byla jsem ráda, že jsem si nerozbila hu.., tudíž jsem byla spokojená. Jen je nutno dodat, že místo do vody, jsme skákali do písku, jak kvůli zimě, tak i kvůli mému hrozícímu utopení. A slibuji, že už se nebudu, žádným holkám na závodech smát, až poběží steepla. Nejzábavnější věc, kterou jsem o jarních prázdninách dělala, bylo sledování komediálních seriálů v televizi. Pěkně nudné jarní prázdniny. Ale aspoň jsem si trošku odpočinula od školy a nabrala další psychické síly na zbytek školního roku.

O víkendu nás čekal další závod, nic moc důležitého to nebylo. Jak už se dalo čekat podle předešlých tréninků, tak i podle počtu startujících atletů. Závod byl pořádán v Marylandu. Odjížděli jsme až v sobotu ráno, protože cesta netrvala dlouho. Sluníčko už od rána svítilo, ale oproti minulému týdnu v Jižní Karolíně, byla pěkná zima. I startujících bylo pomálu, taky kdo by chtěl běhat v takové zimě, ještě navíc, když musím běžet ve školním dresu, což znamená kraťasy a tílko. Já jsem naštěstí běžela jen 1500m, takže jsem si obkroužila ty moje čtyři kolečka a opět zalezla do zimní bundy. Jak jsem ale říkala, sluníčko od rána svítilo, a jelikož jsem se nenamazala, pěkně jsem si spálila obličej, všichni se mi v autobuse smáli, když jsem jako jediná byla rudá.To se jim to mluví, když na nich to spálení není vidět. Ze závodu jsme nakonec odjížděli dříve, než bylo naplánované, protože i trenérům byla zima. Takže tyhle závody, byly spíš jen takový pěkný výlet. O dalším víkendu se náš tým vydal letecky na závod na Floridu. Jelikož byl tento závod asi dost drahý, dostali se do výběru jen ti nejlepší. Samozřejmě beze mě. Odlétali už ve čtvrtek, takže jsme si mi zbývající, udělali tak trochu prázdniny. V pátek jsme se vydali na karibskou párty, v rytmu reggae a karibského jídla. V sobotu jsme se domluvili s jedním kamarádem, že pojedeme nakupovat do vedlejšího města. On si ale v sobotu dopoledne při basketbalu udělal něco s kolenem a od té doby chodí o berlích, tak jsem po něm nemohla chtít, aby se mnou obcházel obchody. Tak jsem dostala rady, kde nastoupit do autobusu, kde vystoupit atd. A že bude na telefonu, kdybych něco potřebovala. Tak jsem vyrazila. Hned první zádrhel mě očekával při nástupu, je tam taková kasička a lidi tam hází peníze na cestu, musíte mít ale přesně, protože se nedá jak vrátit. Cesta mě stála tři dolary, a já měla jen 10 dolarovku. Ale domluvili jsme se a já nepřišla zkrátka. Raději jsem oznámila řidiči, který obchod bych ráda navštívila, jestli mě může říct, kde mám vystoupit. Naštěstí byl ochotný, takže to pro něho nebyl problém. Asi na druhé zastávce nastoupila starší paní, řekla bych, že možná taky měla ZTP nebo při nejmenším TP kartu, která si chtěla pořád povídat. Nejdříve jsem si říkala proč ne, ale když jsem slyšela už po třetí to samé, bavit mě to přestalo. A pak jsem si ještě k tomu vzpomněla na Shagovu radu, s nikým se nezastavovat a nebavit. Takže jsem byla ráda, když jsem po třiceti minutách vystupovala z autobusu. Řidič mi dal telefonní číslo, s tím až budu chtít jet zpět z této zastávky, tak stačí zavolat na informace na toto číslo, a oni mi řeknou, za jak dlouho autobus přijede. Docela dobrý způsob jízdních řádů, že? Nakupovat jsem se vydala, kvůli novému telefonu, který jsem sice nepořídila, za to jsem nakoupila spoustu nového oblečení. Maminka říkala, šetři a nerozhazuj, to ale prostě nešlo. To jsem zvědavá, za co poletím domů.

vloženo 4.4.2011 • komentáře [0] • fotogalerie

Dalších čtrnáct dní

Deníčku, dalších čtrnáct dní uteklo jako voda a je opět čas podělit se o další zážitky. Za minulý článek mě pár lidí nařklo, že byl moc krátký, a že to psaní nemám flákat, tak snad to dnes napravím. Zítra nám začínají jarní týdenní prázdniny, tak se nemusím připravovat do školy a můžu se trošku rozepsat.

Co se tedy událo ve dnech 7.3. – 20.3. 2011? Na americkém vzdělávacím systému se mi líbí, že se tu v předmětech učíme více praktických a myslím, že i důležitějších věcí než v České republice. Lepší než se učit a drtit nějakou teorii. Například jsme se zúčastnili fiktivního pracovního pohovoru na pozici, kterou jsme si sami vybrali. Poté jsme byli ohodnoceni od volby oblečení, přes neverbální komunikaci a motivaci k získání práce až po úroveň napsání našeho životopisu. Docela jsem se zapotila, když jsem nerozuměla hned první otázce, kterou jsem dostala, nakonec jsem z toho nějak vybruslila a dokonce mi řekli, že na základě pohovoru by mě přijali na pozici trenéra. Dalším projektem je organizace sportovní akce na podporu zdravého životního stylu, která se uskuteční 30. dubna, a na které se bude podílet i naše třída. Škoda jen, že 30. dubna budu mít opět závody. V jiném předmětu jsme měli za úkol sledovat a zapisovat náš jídelníček a poté jsme ho vyhodnocovali a upravovali. Ne vždy jsou věci zajímavé, ale určitě mě tu méně častěji napadne, proč se to učím a k čemu to budu v životě potřebovat. Taky jsem navštívila, kancelář, které jsem se skoro celý rok úspěšně vyhýbala, a o které jsem věděla, že až ji budu muset jednou navštívit, bude to děs. A měla jsem pravdu. Protože ta paní, která se stará o zahraniční studenty, je sice moc hodná, ale vždycky mi tak zaplní hlavu všemožnými otázkami, že se jí radši vyhýbám. Proč potřebuji další pojištění, proč potřebuji 2 potvrzené papíry ani nevím odkud na cestu domů, a další dva papíry na cestu zpět? Proč jsem se nezúčastnila workshopu o cizích kulturách, jestli už jsem si vyřídila internship a další a další otázky. Ale dozvěděla jsem se, že tu jsou dva studenti z Anglie, jeden z Ruska, pět z Francie a jeden z Nového Zelandu a já samotinká z České republiky. No strávila jsem tam přes hodinu. A doufám, že už tam nebudu muset jít. Každý čtvrtek taky ještě docházím za tutorkou angličtiny, která mi pomáhá s anglickými esejemi a připravujeme mě na zkoušku EPE, kterou se budu pokusit složit v květnu. Minulý týden mi oznámila, že se říká, že člověku trvá 7 let, než se naučí pořádně anglicky. Tohle bude ještě boj. V předešlém týdnu jsme taky přešli na letní čas. Opět jsem byla trošku nervózní, na kterou stranu hodiny posunout, ale vyřešila jsem to dřív, než jeden kluk, který přišel v pondělí na desátou hodinu v domnění, že je devět. O tomhle víkendu se ze mě taky stala dlouhovláska, koupila jsem se „fake“ vlasy, jak tomu tady říkají. A holky, které jsou trošku zručné, mi napletly copánky na moje kraťoučké vlasy. Docela změna. První dny, jsem měla hlavu pořád zakloněnou, protože vlasy byly hrozně těžké, a kdyby netrvalo tak dlouho to zaplétání, asi bych to sundala, protože ani spát se s tím nedalo, jak to bylo utažené. Po třech dnech jsem si ale zvykla a teď když už umím udělat i culík, nemám nejmenší problém. Je ale stále zajímavé sledovat reakce některých lidí, kteří mě buď nepoznávají, nebo ještě nikdy neviděli bílou holku s těmihle copánky. Trenér mi teď říká „Light black girl.“

A co se běhání týče? O tom hrozném, větru co tu pořád fouká, jsem se už zmiňovala, ale teď se k tomu přidalo ještě sledování míčků, které nikdy nevíte, odkud přijdou. Jednou je to baseballový míčem, jindy golfový, a naposled mi před nosem přistál korfballový míček, takže adrenalin v každém tréninku.

V týdnu 14.- 20. března jsme, někteří úspěšně, někteří méně úspěšně, napsali školní čtvrtletní práce a ve čtvrtek se vydali na první závody venkovní sezony. Naše cesta vedla, poprvé za tu dobu co tu jsem, na jih. Topení v autobuse jsme vyměnili za klimatizaci a vydali se do Severní Karolíny. Cesta trvala 7 hodin, ale kochání z okna na pobřeží Atlantického oceánu mi cestu docela zpříjemnilo. Hlavně, když jsme projížděli tunely pod vodou. V pátek byl můj závod na 5 km naplánovaný až na 6 hodinu odpolední, takže jsem z hotelu odjížděla až mezi posledními ve tři hodiny. Přes den jsem teda měla hodně volného času. Využila jsem ho k nákupu potřebných věcí a také k menší procházce, konečně v letním počasí. Což se později ukázalo, jako ne moc dobrá volba, možná jsem radši měla celý den spát. Příjezd na stadion byl krásný, prostředí školy okouzlující, taky aby ne, když prý studium na této škole stojí 50 000 dolarů ročně. Vše probíhalo v pohodě, času před závodem bylo dost, stihla jsem se i podívat na závod steeplechase, který možná v budoucnu zkusím, a docela jsem se nasmála. Věděla jsem, že se nemám smát cizímu neštěstí, že se mi to brzo vrátí. Netušila jsem ale, že tak brzo. V 5:50 už jsem stála na startu prvního, rychlejšího rozběhu. S holkami, které běhají 5 km za 17 min. (Proč běhám v těchto rozbězích? Jelikož je můj osobák počítaný z halové sezony, kde mi omylem změřili čas na 4800m –tudíž 18:38, pořád mě přiřazují na tuto úroveň). Opět jsem se zařadila na poslední místa a běžela. 2 km v pohodě, poté jsem cítila, že to není ono, a když mi trenér hlásil, že běžím 400 metrů skoro za 2 minuty a potom mě ještě ty holky začaly předbíhat okolo, všechno jsem to opět vzdala. Poslední dvě kola do cíle jsem dokonce měla zimnici. Opravdu jsem byla ráda, že jsem překročila cílovou čáru. Z cíle si pamatuji, jak natahuji ruku pro kelímek s vodou, pak se semnou zamotal svět a najednou cítím, jak mi dávají nohy nahoru. Maličko jsem zkolabovala. Nevím, čím to bylo. Prostě nebyl den. Že by první sluníčko? Nebo to mám za tu steeplechase? Aspoň se o mě celý večer starali jako ještě nikdy. V sobotu závody ještě pokračovali a já jsem měla možnost napravit ten trapas z pátku, na třech 3km. Trenér mi dal volnou ruku, ať si rozmyslím, jestli poběžím nebo ne, podle toho jak se cítím. Závod byl naplánován na 4:50, tak jsem měla opět dost času na regeneraci a na rozmyšlenou. Nakonec jsem se rozhodla, že to zkusím, že horší než v pátek, kde jsem tu pětku měla za 21 minut, to být nemůže. Opět sluníčko od rána hřálo, ale vzduch už byl studenější. Přesto jsem se držela celý den ve stínu. Závod jsem tentokrát běžela ve svém rozběhu s holkami, které měli výkon od 10:30 do 13 minut. Na startu nás bylo 29, takže o strkanici nebylo nouze. Lokty na lokty a zase jsem souboj o místo prohrála, tohle se taky musím ještě naučit. Po prvních dvou kolech se pole roztrhalo na dvě skupiny. Jedna rychlejší šestičlenná a ten zbytek, který jsem vedla já. Bála jsem se, aby to nedopadlo jak předchozí den tak jsem začala pomaleji. Později jsem se ještě s jednou holkou utrhla a začaly jsme první skupinu dotahovat, což se nám tedy nepovedlo, ale aspoň jsem měla po dlouhé době pocit, že závodím. Nakonec z toho byl čas 11:19.

Po pátečním výkonu jsem byla rozhodnuta, že po této sezoně jedu domů, že prostě na dráhu nepatřím. V sobotu se to opět trošku srovnalo a opět se objevila odvaha a chuť bojovat. První závod na 400 metrové dráze je za mnou, je to něco jiného než v hale, hlavně jsem si vyzkoušela, že cílová rovinka je trošku delší a i když si řeknu jen 12,5 koleček místo 25. Je to stále 5 km. Uvidíme, jak to půjde dál.

vloženo 21.3.2011 • komentáře [0] • fotogalerie

Jaro je to v suchu, zima už nemůže

Jaro je to v suchu, zima už nemůže. Stoupá teplota vzduchu a míza do růže a míza do růže. Přesně tahle písnička, od J. Uhlíře a Z. Svěráka, mi zní celý týden v hlavě. Slova celé písně vyjadřují naše aktuální počasí. Jen se slovy vychry už nedujou, bych tak úplně nesouhlasila, protože vychry tu dujou každý den. Je to tím podnebím, takže nezbývá než se s tím smířit, což ale není lehké, speciálně při trénincích, když máme běhat nějaká tempa a do obličeje nám vane vítr o rychlosti 30 km/hod a výš. Ano, už trénujeme venku. Konečně na čerstvém vzduchu a s mými klaustrofobními sklony, už jsem potřebovala vypadnout z té tělocvičny. Jaro taky přišlo už i na moje spolužáky a lidi v kampusu, už se nám to tu začíná párovat. A i Cynthia, jedna z mých nejlepších kamarádek, která semnou trávila dost volného času, si našla kluka, takže teď už s ní není nic. Musím se taky po někom porozhlédnout. Už asi vím, kam půjdu.

Týden 21. – 27. února byl označen jako týden HOMECOMING. Nevěděla jsem, co to přesně znamená, a vyčkávala jsem, co se bude dít. Už od pondělí tu všude po areálu chodili úplně cizí lidi. Trošku jsem nechápala, když procházeli celou školu a jeden člověk jim vždycky něco vyprávěl, ale byli to prý studenti středních škol s rodiči, kteří si přišli obkouknout svoji budoucí univerzitu. Každý den, se opět konala nějaká akce. Buď jen hrála hudba v prostoru atria školy, nebo se konaly benefiční basketbalové či basebalové zápasy, či něco jiného. Taky byl tento týden určený pro návštěvu rodinných příslušníků, kteří mohli přijet a podívat se jak si žijeme. Tohle jsem předtím nevěděla, takže se omlouvám, že jsem vás nepozvala, ale přístí rok to napravíme. Vyvrcholením týdne byl koncert amerických RnB a hip hopových hvězd. Všichni byli strašně nadšení, kdo všechno přijede. Já jsem ale neznala ani jedno jméno, a jelikož tuhle hudbu neposlouchám, tak se mi za lístek nechtělo dávat 25 dolarů, tudíž jsem zůstala doma a šetřila se na sobotní stepshow soutěž pro Sorority a Fraternity spolky, po které se konala i menší párty. Párty skončila asi ve 4 hodiny ráno. Já jsem ale odešla dřív, protože jsem si ráno chtěla jít zaběhat. Předpokládala jsem, že ráno v 9 hodin budou ještě všichni spát a tudíž, že budu na dráze sama. Ale týden ještě nekončil, a v neděli v 10 hodin ráno probíhal v areálu školy slavnostní průvod k oslavě 125. výročí školy.

Týden 28.2.-6.3. 2011 už byl klidný a vše se vrátilo do běžných kolejí. Zjistila jsem, že s mým předmětem angličtina 102, budu mít větší problémy, než jsem předpokládala, protože když už si to konečně dokážu aspoň trochu přeložit, tak mi dělá problém přesné vyslovení, tudíž když si myslím, že se slova rýmují, vůbec se nerýmují nebo naopak. Což mi potom v písemce ubírá velké procento bodů. Naštěstí v tom nejsem sama, i američtí spolužáci mají problémy se čtením, a to nemluvím o klukovi, který je ze Súdánu, a jeho angličtina taky není nic moc. Taky se musím podělit o moment z této hodiny. Rozebírali jsme Shakespearův sonet, on psal něco o nějaké dívce, nacož se moje spolužačka přihlásila a řekla: „Ta dívka byla černá?“ a učitelka na to: „ To je Šejkspír bejby!“ Ještě tím tonem, jakým to říkala, mě docela rozesmála. I v hodinách matematiky se občas musím smát. Já, která jsem na gymplu měla trojky, občas i nějaká čtyřka se objevila, dobře ne občas docela často, jsem jedna z nejlepších. A minulý týden si mě učitelka vzala stranou, že semnou potřebuje mluvit. Docela jsem se lekla, co jsem udělala špatně. Naštěstí to byla pozitivní zpráva. Říkala mi, že jsem výrazně lepší než mí spolužáci, a že mi nabízí dělat tutora matematiky za nějaký ten dolar na hodinu. Že bych můj talent na matematiku měla využít. Musela jsem se v duchu smát, já a talent? Kdyby viděla, co to stojí dřiny, dostat z testu Áčko, a to jen proto, že se bojím o moje stipendium. To bude asi vše, můj milý deníčku. Doufám, že toto období okurkové sezony brzy skončí a budu vás moci informovat o dalších nových amerických zážitcích a zkušenostech.

vloženo 7.3.2011 • komentáře [0] • fotogalerie

Únor

Únor je na této škole měsíc uvědomění si černošské historie, takže celý měsíc, se konají akce spojené s touto myšlenkou. Přednášky, talkshow, workshopy,... Já jsem navštívila jednu talkshow na téma HIV a Aids od holčiny, která se narodila s HIV, které jí předala matka. Její diagnóza byla, že se nedožije 10 let. Ale teď je ji 26 a jezdí po školách a přednáší, nejen o svém životě, ale také o tom, jak se chránit a proč je důležité se testovat,... Protože procento nakažených lidí HIV v USA významně roste. Další přednášky, které jsem měla šanci navštívit, byly na téma alkohol a drogy nebo stres management. Což už tak zajímavé nebyly. Ale uvědomila jsem si, že moje problémy jsou totální nic proti problémům jiných lidí, a že někdy řeším opravdu blbosti.

A co se děje ve škole? Musím zaklepat, ve škole se zatím daří. (aspoň v něčem). Například v jednom testu z 20 lidí prošli jen tři, já jsem naštěstí byla mezi nimi. O matematice se mi za chvíli bude i zdát, protože ji mám každý den, ale snad to povede k tomu, že bych se ji snad mohla naučit, když to na gymplu nevyšlo. V minulém článku jsem se taky zmiňovala, jak máme dobrou učitelku angličtiny, která nejenže, po nás nic moc nechce, ale taky častokrát ani nepřijde do hodiny. Tak s tím je konec. Nevím proč, ale učitelku nám změnili. Ta nová se mi vůbec nezdá, a to, že měla jen 4 studenty taky asi vypovídá o její oblíbenosti. To jsem si myslela, že bych z angličtiny mohla mít A, ale takhle to vypadá, že nebudu mít ani C.

14. únor, nejen den narozenin mé ségry, ale taky den sv. Valentýna. Všude samé dortíky a dobroty. No odolejte těm dobrotám. Všechny holky dostaly kytičky nebo srdíčka, jen já nic. Taky si budu muset nějakého „Valentýna“ najít. Od tohoto dne, to ale vypadá, že už by snad mohlo přijít jaro. Teploty leckdy okolo 15 stupňů a jen a jen sluníčko. Kéž by to vydrželo.

A běhání? Minulý víkend jsme měli závod na domácí půdě. Nic moc velkého to nebylo, takže i já jsem to pojala tréninkově. Nejdříve závod na 1600m, poté závod na 800m, a nakonec když holky zjistily, že jim chybí jeden člen do štafety na 4x400m, tak jsem běžela i 400m. Docela sranda, poprvé v životě jsem v ruce držela ten štafetový kolík, jestli se tomu tak říká :-) A víc než na běh jsem se soustředila na to, abych ho nepustila.

O tomto víkendu to ale bylo o něčem jiném. Konal se MEAC( Mid-Eastern athletic conference). Závod, na který jsme se připravovali celou halovou sezonu a tady jsme měli zúročit veškeré naše tréninky a zkušenosti. Odjezd byl naplánován už na čtvrtek ráno. Takže? Opět meškání školy. Ve čtvrtek proběhly nějaké tréninky, povinná schůze trenérů, ale jinak celkem poklidný den. Hotel byl opět luxusní a já sdílela pokoj s Jessicou, která letos končí studium s GPA 4, což znamená, že celý čtyři roky studia neměla horší známku z předmětu než A, takže jsem toho využila, aby mi pomohla s anglickou gramatikou v mých domácích úkolech. Taky bych chtěl podotknout, že díky tomu cestování po hotelech, se ze mě stává kleptomanka. Jenom tady vezmu tužtičku, cukříček, a nebo tenhle pytlík od čaje? Ale co bych neudělala pro přátelé, kteří mi tak chybí, a doufám, že dovezu aspoň něco nového. Večer jsme ještě dostaly od trenéra nějaký krém, prý zaručený úspěch z Jamajky, který používá Usain Bolt, po kterém se neběhá, ale po kterém se létá. No natřela jsem to na nohy a stále doufala, že můžu běžet svůj PR. V pátek ráno trošku posnídat, taková bohatá snídaně a já si můžu dát jen jeden plátek chleba, aby to později nešlo ven. Rozběhání v krásném slunečném počasí venku. A ve 12 hodin už stát na startu. Holky mi říkaly, že tyhle závody jsou spíše o umístění, než o času, ale trenér rozhodl rozběhnout to na můj nejlepší čas. Tak jsem vyběhla. 2500metrů jsem vedla. Všechno vypadalo růžově. Pak jsem ale přišla na to, že holky měly pravdu, a že se moje soupeřky za mnou jen vezou a vyčkávají. Takže jsem jim to pěkně rozběhla a pak se pomalu ale jistě posouvala dozadu. Nakonec jsem skončila 9. v ostudném času 19:52, Prohra nebyla v nohách ale v hlavě, kdy jsem to prostě po 3500m zabalila. Po závodě jsem snad po druhé v životě cítila křeče ve stehnech a téměř nemohla chodit. Později jsem přišla na to, že jsem po dlouhé době běžela v jiných tretrách, což byla asi ta příčina. Nemohla jsem chodit, a to jsem měla v sobotu běžet trojku. Trošku jsem to vyklusala, ale nějak to nepomohlo. Tudíž jsem musela použít tu pro mě nejstrašnější variantu, ke které jsem ještě v životě nesvolila, a tou byla ledová koupel a doufala, že to aspoň trošku pomůže. Nejhorších 15 minut v mém životě. I na té zmrzlé sjezdovce na Pradědu minulý rok mi bylo tepleji. Ale vydržela jsem to. Teď aspoň vím, že na otázku jestli je lepší umrznout nebo uhořet, je moje odpověď jasná. V sobotu jsem se cítila hrozně. Nejen že nohy bolely, ale ani motivace nebyla, zklamaná z toho pátečního výkonu jsem závod na tři kilometry brala už jen jako sobotní povinnost. Závod byl až v 5 hodin odpoledne, tak jsem do té doby fandila mým úspěšným spoluatletům, kteří mnohdy získali nejednu medaili. No a závod na 3 km? Od začátku se taktizovalo, všichni už byli po těch dvou dnech unaveni, některých holek to byla třetí nebo čtvrtá disciplína. Tudíž dva km to bylo v poklidném tempu, kdy i já jsem se držela v balíku 16 závodnic. Závod se rozhodoval v posledním kilometru, kde se zrychlilo, to už jsem se neudržela a opět se propadala dozadu. Závod vyhrála výborná běžkyně z našeho týmu Cynthia Anais, která tento víkend vyhrála 4 závody- 800m, 1600m, 3000m a distance medley. 1. halová sezona v mém životě je za mnou. Nic příjemného to nebylo. Znám i lepší trasy než 200metrová kola v uzavřeném protoru, ale já stále věřím, že co mě nezabije, to mě posílí. Tudíž vzhůru na venkovní ovál.

vloženo 21.2.2011 • komentáře [0] • fotogalerie

V jednom kole

Tak už jsme deníčku zase v jednom kole. Začala nám škola a všechny povinnosti s ní spojené. Docela jsem se i těšila, ale po prvních 14 dnech už mě to bavit přestalo a to jsem oba pátky chyběla kvůli závodům.

Předměty, které mě čekají v tomto semestru jsem psala už v předchozím článku. Teď se je pokusím trochu přiblížit. Začnu angličtinou 102- tenhle předmět se zaobírá základy a rozbory poezie a učení o literatuře. Už jsem tvořila i svoji kraťoučkou básničku, rýmující slova jsem hledala na googlu, ať žije internet. Naše učitelka je jeptiška. Řekla nám její jméno, ale máme ji říkat sestro Merry a taky řekla, že když bude špatné počasí, tak že nedorazí, ať se nedivíme. Což hned druhou hodinu potvrdila. Dalším předmětem je matematika 109- navazuje na matematiku, kterou jsem měla v prvním semestru. Budeme se učit rovnice a nerovnice, přesně to, co jsem na gymplu nesnášela. A myslela si, že to už v životě nebudu potřebovat. Další předmět se jmenuje zkušenosti pro prváky, tady nás učí jak se orientovat ve školním kampusu a kam s jednotlivými problémy chodit. Každý týden píšeme písemku, například minulý týden to byl test o historii školy, a když to zvládneme na 100%, dostaneme od učitelky 5 dolarů. Dobrá motivace, ale pro mě asi nedostačující. Jelikož je tenhle předmět ohodnocen jen jedním kreditem, tak na ni trochu kašlu. Další předměty se už týkají mého oboru. Psychologie- Tam máme učitele, který žil 5 let v Irsku. Byl ze mě hrozně nadšený, protože jsme spolu s ním jediní dva bílí lidi ve třídě. A když zjistil, že jsem z Evropy byl ještě raději. Ale já z toho vůbec nadšená nejsem, protože se mě pořád na něco ptá, a když mluvil o historii psychologie, tedy i o Evropě, pořád se na mě odkazoval, jestli souhlasím. Doufám, že ho to brzy omrzí. Zbývající předměty jsou, Základy přeložila bych to asi tělovýchovy? Nevím. Historie, využití v praxi, uplatnění... Je teprve začátek semestru, tak uvidíme, co se z toho vyklube. Všichni učitelé, které mám, si pro mě většinou vymyslí nějakou přezdívku, protože moje příjmení je pro ně nevyslovitelné. Tahle učitelka mi říká. Slovakia. Co dodat. Snad se s tím je smířit, ještě, že mi neříká Russsia. Poslední hodina, kterou jsem si zvolila, bude asi jako perlička na dortu. Přirovnala bych to k tělocviku, ale je to zaměřené na chůzi a jogging a taky tam bude nějaká teorie. Chtěla jsem si vzít plavání, ale kvůli učitelce a tréninkům jsem zvolila tohle. První hodina byla o testu na 1600m a čas, kterého jsme dosáhli, budeme muset na jaře jako část finální zkoušky zlepšit. Já ještě s jednou holkou, která semnou běhá, jsme dostaly nakázáno, že to musíme dát pod osm minut. Čemuž jsme vyhověly, ale další lidi ze třídy tuto hodinu pojali opravdu jako walking a celou míli odchodili. Někomu to zabralo i 20 minut. Docela hrůza pohledět.

Tak a teď z jiného soudku. Jak jinak než běhání. Únor je tu považován za nejchladnější měsíc v roce. Což zatím potvrzuje. Až na jeden den, kdy jsme měli z nepochopitelných důvodů 16 stupňů, ale potom to opět spadlo k pár stupňům nad nulu. Už i já jsem zaparkovala kolo a chodím pěšky. Jediné dvě nepřemožitelné cyklistky jsou Číňanky z volejbalového klubu.

Kvůli počasí musím trpět kroužení v hale, a nebo nezbývá nic jiného než vyběhnout na silnici. A to pak nožičky bolí. Skoro každý víkend máme závody, které spíše bereme jako kvalitní trénink pro vrchol halové sezóny, který nás čeká koncem února. Minulý týden jsme byli v Pensylvanii, kde jsem běžela 5 km, a tento víkend jsme byli ve státě Connecticut na univerzitě Yale. Kde jsem běžela 1 míli. Po závodě, v kterém jsem běžela jen osm koleček, jsem se cítila provinile, jako bych nic ten den neudělala, tak jsem si naordinovala 35 min výklusu, abych nemusela sedět v té hale, za kterou by se univerzita měla stydět, a trochu do ní zainvestovat, záchody horší než na lanškrounským gymplu. Když jsem se vrátila, trenér mi řekl, že poběžím ještě 3 km v pozdním odpoledni. To mě docela vyděsilo. Nakonec jsme se domluvili, že vyběhnu a po 8 kolečkách to zabalím. Takže nakonec, docela dobrý workout. Na cestě na tenhle závod jsme strávili kolem 7 hodin. Nejdříve jsem si říkala, proč máme závody každý víkend, jestli by nebylo lepší zůstat doma a něco potrénovat. Navíc, když jsou tak daleko a často odjíždíme už v pátek. Ale nakonec jsem usoudila, že aspoň můžu vidět další části USA a i když každý víkend nezaběhnu osobák, je to kvalitní trénink. A taky pokoje na hotelích jsou daleko luxusnější než můj apartmán ve školním kampusu.

Taky jsme 2. února slavili Groundhog day, nejedná se o svátek, ale jen o významný den. Více se o něm můžete dočíst na mém blogu. To jsou ve zkratce události ze dnů 24.1. - 6.2.2011.

vloženo 7.2.2011 • komentáře [0] • fotogalerie

Milý deníčku,

Od 17. 1. 2011 bydlím opět sama, bez holek atletek a netrpělivě čekám, kdo se v tomhle víkendu nastěhuje do mého apartmánu. Aby mi čas utíkal rychleji, už na začátku týdne jsem si půjčila knížky, ale přiznám se, že jsem je zatím otevřela jen jednou, no uvidíme, jestli bude taková nuda, že je přečtu celé. Každé třetí lednové pondělí se tu slaví den Martina Luthera Kinga. Už od rána v televizi, v rádie, dokonce i při basketbalovém zápase, připomínali tu jeho slavnou řeč. Nejdříve jsem netušila co to pořád dokola pouští, ale věděla jsem, že slova I have a dream... odněkud znám. Taky nám přibyl nový spoluběžec Mustafa. Narodil se v Maroku, žije ve Francii a teď druhým rokem studuje v USA. Běhá od 800m až po 3km ani steeple mu není cizí. A vypadá přesně tak, jak jsem si vždycky představovala Malého prince od Exuperyho. Co je ale důležité, že je taky bílý, takže už jsme tu tři. Příští rok ještě Áďa H. a za chvíli budeme v přesile. No, a jelikož se tu nejvíce kamarádím s francouzsky mluvícími lidmi, Mustafa se rozhodl, že mě bude učit jejich řeč. Pár slovíček už umím, ale nechtějte je po mně. Jsem ráda, že je umím vyslovit, natož napsat.

Krom tréninků jsme v tomto týdnu měli opět narozeninovou oslavu. Ty dorty tu mají fakt výborné. A opět jsme hráli hru Taboo. Já jsem byla zase rozhodčí, protože moje slovní zásoba není opravdu tak dobrá, abych si troufla hrát s nimi. Byla jsem, ale přísný rozhodčí. A nadávání mi vydrželo i přes noc, když jsem ze spaní Cynthie, u které jsem tu noc spala, nadávala, že podvádí. Ale pozor nadávala jsem anglicky. Že by můj druhý sen v angličtině? A taky jsem se ve čtvrtek podrobila dalšímu vyšetření v nemocnici, včetně odběru krve na sickle cell test, který je povinen, chci-li závodit v této divizi.

A v pátek opět do New Yorku na závody. Tentokrát počasí vyšlo parádně, celou cestu bylo jasno. Probudil mě krásný východ slunce a po téměř 4,5 hodinách strávených na cestě jsem se mohla kochat i krásou města. Tentokrát byl závod rozdělen na dvě části. Ti pomalejší závodili od 13hod do 17hod. A pak přišla ta lepší úroveň nazvaná Champion section. Pohoda, já běžela v té pomalejší start v 16:55. Stihla jsem si dát kafíčko v bistru v centru města, mimochodem kafe za 1 dolar už jsem dlouho nepila, ale chutnalo. Zřejmě levný kraj. Udělat pár fotek a potkat pár žebrajících bezdomovců, kteří smrděli trávou na sto honů. Čas utíkal celkem rychle. V poklidu jsem se rozcvičila, ale když jsem se chtěla jít zaregistrovat na závod. Oznámili mi, že přijelo málo lidí, tak sloučili můj běh s během v Champion sekci, který bude v 18:30. Paráda, nevěděla jsem, z čeho mám být víc naštvaná, jestli z přesunutého startu o dvě a půl hodiny nebo z toho, že dostanu pěknou nakládačku. Navíc jsem se rozcvičovala pro nic. Musela jsem se s tím smířit a můj útok na 11minut a 10 vteřin opět odložit. Nakonec jsem startovala v 18:45, od začátku jsem byla mezi posledními, a když jsem měla první km za 3:31, věděla jsem, že je zle. Ale dělala jsem, co jsem mohla. V posledních třech kolech se ozvala i moje nožní klenba, která není zvyklá na moje nové tretry. Takže jsem do cíle skoro došla v čase 11:28. Jediné pozitivum co mě těší je, že už si moje lýtka zvykla na tretry a svaly už mě po závodě téměř nebolí.

O víkendu jsem měla opět trochu volného času, tak jsem se chtěla porozhlédnout, co tu stojí ty drahé služby, co všichni říkají. Co třeba zajít na masáž? Zlaté české ručičky mojí paní masérky mi opravdu chybí. Hm, nejlevnější masáž stála 40 dolarů, tak to snad asi vezmu za vděk masáže našich kluků, kteří touží pořád někoho masírovat. Dneska je neděle 23.1. 2011, zítra nám začíná první školní den jarního semestru. A jaký je můj rozvrh? Celkem nabitý. Matematika-Kikino připrav se! Angličtina, Základy psychologie, 2 předměty o sportu v mém oboru, a jeden předmět pro prváky. Uvidíme, co budu říkat po prvním týdnu školy.

vloženo 24.1.2011 • komentáře [0] • fotogalerie

Deníčku, poslední týden prázdnin, neeee!

Ale aspoň se vrátí řád do mého, nejen studentského života, protože pomalu ale jistě jsem si začala zvykat na americký způsob trávení volného času. To znamená chodit spát kolem 2 hodiny ranní a nevstávat dřív jak v 10 hodin. To jsem zvědavá, jak budu vstávat opět na ranní tréninky na 6 hodinu. Ale nepředbíhejme, uvidíme. Dnes se opět pokusím shrnout zážitky z minulých dní. Tedy 6.1.-16.1. 2011.

Jak už jsem se zmínila v minulém článku. Po bezproblémovém příletu do Marylandu jsme strávily noc v trenérově domě. Vyřešila jsem si další záhadu. Říkala jsem si, proč některé domy mají záclony v oknech ve sklepě. Ale jak jsem poznala v trenérově bytě. Oni nemají sklepy. A když sejdete z nultého patra bytu ještě níže, tak je tam další obytná část. Takže i když tu mají relativně nízké domy. Nejsou malé, protože mají -1. patro. Hned druhý den, jsme se nastěhovaly do školního kampusu, ale aby toho stěhování nebylo málo. Stále to nebyl náš apartmán, v kterém bydlíme celý semestr. Nestěžovala jsem si, protože jsem alespoň mohla být s holkama pohromadě. A taky to tu bylo prostornější. Měly jsme i vlastní kuchyň, bohužel ale bez vybavení. Příbory jsme si nakradly v jídelně a koupily pár hrnců, pořídily jsme si i topinkovač, který jsem ještě první večer vyzkoušela. Říkala jsem si topinkovač za 6 dolarů (120Kč), to nemůže být moc výkonný. Tak jsem vložila chleba, nastavila ohřívání na nejvyšší stupeň, a odešla s myšlenkou, že se v klidu stihnu vysprchovat, než chleba vyskočí ven. Ale když jsem se svlékla, už jsem cítila podezřelý smrad. A když jsem otevřela dveře do kuchyně, mlha byla úplně všude. Rychle jsem vyrvala chleby z topinkovače, které byly jak úhel a začala řešit jak se toho zápachu co nejrychleji zbavit, než se spustí kouřový alarm. Naštěstí vše dobře dopadlo. A já už nikdy nebudu podceňovat americké levné spotřebiče. Teď si dělám topinky na první ohřívací stupeň, a jsem spokojená. V apartmánu jsme bydlely do 14.1. a náš denní režim? 2x denně trénink, televize, hry, jídlo,...Jeden den jsme slavili narozeniny jedné holčiny tady. Jak už jsem psala dříve, dost to tu prožívají. Obkoukla jsem další narozeninový zvyk, který pochází z Jamajky. Pro štěstí vás posypou moukou. Čím víc mouky, tím víc štěstí. Jak můžete vidět z fotek. Emilie bude mít hodně štěstí.

První lednový pátek roku 2011 nás čekal první pořádný závod halové sezony. NYU Metropolitan Coaches Invite- New York. Můj první halový závod v životě a zrovna v New Yorku. Moc jsem se těšila. Odjížděli jsme už v 6 hodin ráno. Protože cesta zabrala kolem 5 hodin. Už po půl hodině cesty začalo sněžit a i mlha vydržela až do New Yorku. Výhledy na slibovanou sochu svobodu se tedy neuskutečnily. Z nejlidnatějšího města USA si pamatuji jen hrozně vysoké budovy s těmi žebříky na balkoně, co třeba byly ve filmu Pretty Woman. Ale co hala? Byla jsem tam přece závodit. Stadion byl přímo v centru Manhattonu. Z venku bych to ani nepoznala, žádná přetlaková hala někde na periferii, jak jsem na to zvyklá u nás. Už od začátku jsem chodila s otevřenou pusou, tohle všechno jsem znala jen z televize, když jsem sledovala atletiku z pohodlí gauče doma v obýváku. Jediné čeho jsem se lekla, byl naklonění dráhových zatáček, nikdy jsem na tom neběhala. Ale naštěstí to není velká změna oproti normální dráze. Můj závod byl až v 18:15. Skoro poslední disciplína. Jak já to nemám ráda běhat takhle pozdě. Ale aspoň jsem mohla obhlídnout, jak se co dělá a co vše musí podstoupit před startem.Rozcvičovala jsem se ve speciální místnosti, před startem jsem musela dát ke schválení své tretry, jestli nemám moc dlouhé hřeby, potom ještě zaprezentovat a konečně jít na start. Můj cíl pro tento závod splněn čas na 3000m - 11:11. (http://www.umeshawks.com/sports/c-itrack/stats/2010-2011/nyucoaches1711.html).

No a 14.1. jsme se stěhovali konečně už do našeho apartmánu, sice jsem tu teď úplně sama. Ale konečně jsem kufr uklidila pod postel a nechci ho až do května vidět. Po tom skoro celodenním stěhování a vybalování jsme se v sobotu 15.ledna vydali na další atletický meeting Navy Invitational – Annapolis, Md. Už od rána, kdy jsem si při zavírání okna přiskřípla prst a každá moje myšlenka byla negativního rázu, říkala, že bych spíše měla zůstat v posteli a ne někam jezdit, natož závodit. V autobuse jsem se hned polila čajem. No věděla jsem, že tento den nebude jednoduchý. Kampus vojenské školy Navy byl moc pěkný. Těšila jsem se, že po mém závodě, který byl tentokrát naplánovaný jako první disciplína v 15:15, udělám nějaké fotky. Závodila na 5 000 m=25 koleček. Věděla jsem, že počítání nemá cenu a tudíž jsem důvěřovala té tabuli, která stála na startovní čáře, a která mi měla ukazovat, kolik koleček mi ještě zbývá. Vůbec jsem nemohla dostat do hlavy závodní atmosféru. Vůbec jsem nebyla nervózní a to je vždycky průšvih. Výstřel zazněl a holky opět vyběhly jak hasiči k ohni, to nemůžou vydržet a říkala jsem si a chlácholila se, že určitě zpomalí. Hned po prvním kole, když jsem byla na chvostu závodního pole, jsem od trenéra dostala vynadaný takovým způsobem, že jsem závodní atmosféru ve vteřině nasála a postupně se teda posouvala vpřed. Ale bylo mi jasný, že to nemůžu vydržet. Běžela jsem, co to dalo, ale jak už jsem říkala 25 koleček je hodně, i na pořadatele, kteří to měli počítat. Tudíž mi odpustili 1 kolečko- nakonec tedy můj čas na 4800m - 18:38. 5000m by bylo kolem 19:22. (http://www.umeshawks.com/sports/c-itrack/recaps/011511aaa.html ) Po závodě mi holky řekly, že udělaly pár fotek, ale že došla baterka. Ten den mě už nic nemohlo rozhodit. Opravdu jsem byla ráda, že lezu večer do postele. A jak říká moje kamarádka Cynthia: Zítra bude další den. Snad lepší...

vloženo 18.1.2011 • komentáře [0] • fotogalerie

Tak deníčku a jsme doma.

Tak deníčku a jsme doma. Opět Maryland, naštěstí už bez sněhu. Ale nech mě ještě trošku se zasnít a zavzpomínat na ten úžasný vánoční dárek, který jsme dostaly od trenéra.

Takže co nás čekalo v týdnu 30.12.2010 - 5.1.2011? V běhání jsme trošku polevili, protože i v Novém Mexiku se ozvala zima a pár dní nám dokonce chumelilo. Nic moc velkého, ale holky, které žijí na Karibských ostrovech jsou přece jen zvyklé na něco jiného, a proto je počasí trochu limitovalo. Tak chladné počasí tu ale není normální, a tak vydrželo jen pár dní, a poté jsme se mohli opět radovat, když rtuť na teploměru ukázala zase 50 stupňů Fahrenheita. Během chladnějších dnů běhali jen ti nejodvážnější, což byly kluci a samozřejmě já. Přece mě nezastraší nějaké mírné mrazy. Když jsme minulou zimu běhali i v -20 stupních. Kluci mě vzali běhat k řece. Musela jsem se smát, protože oni běhají 5 km kolem 13- 14 minut a já se opovážila jít na trénink s nimi. A když už jsem při rozklusání měla jazyk na vestě, byla jsem vděčná za to, že mám jiný trénink než oni. Ale krásné písčité břehy řeky Rio Grande mi to vykompenzovaly. Když jsem potom po běhání nahlédla jejich trenérovi přes rameno a omylem uviděla jejich tréninkový plán, jen se mi protočily panenky, např.:14 mil za 1:20, atd. Místo jednoho tréninku jsme byli v bazéně, kde jsme ale taky museli simulovat běh. Řeknu vám, zlaté plavání. Nohy mě bolely už po 5 minutách. Ale byla to aspoň příjemná změna. Konečně jsme se v místní páře ohřáli a vše by bylo fajn, kdyby Jeremy při příchodu před dům nezjistil, že ztratil klíč. A my tam opět nepromrzli. Poté jsme se ale rozhodli, že čekání na příchod mamky s klíčem, si zkrátíme v nějaké místní restauraci. Objevila jsem další novinku, se kterou jsem se v České republice nesetkala. V každé takové normální restauraci, se vás při placení zeptají na jméno, které pak můžete vidět někde na obrazovce, a informují vás o vašem jídle. Jak dlouho ještě musíte čekat nebo jestli už je připraveno, a vy si pro to potom musíte dojít. Ale v těch lepších restauracích vám jídlo normálně přinesou.

Jedno odpoledne, když nám silný déšť a vítr nedovolil trénovat. Pršelo vodorovně se silnicí a všude se kutáleli opravdoví pouštní běžci, schovali jsme se u nás doma se všemi tréninkovými kamarády. Všichni, kteří tu byli, se chovali jako doma. Máš hlad? Vezmi si něco v ledničce nebo si něco uvař. Prostě jako doma. To se mi na Americe taky líbí. Všichni, kteří nás v tomto přechodném domově během týdne navštívili, tu byli jako doma.

Jednoho dne nám taky přibyl další brácha, je to student a běžec z Keni, který bydlí ve školním kampusu, ale během prázdnin bydlel s námi. Nejenom, že dobře běhal, ale taky dobře vařil. Až na hnusně sladký čaj. Pořád se jim nezdálo, že piju jen holý čaj bez cukru, bez mléka, bez citronu. A řekl mi, že mi uvaří kloudný keňský čaj. Ještě když vařil vodu, přidal do ní mléko, potom vložil pytlíky s čajem a nakonec asi půl kila cukru, se slovy, že cukru potřebujeme, když tolik běháme. Vypila jsem to, ale další dny jsem si radši vařila čaj separe. Ale jinak si na jídlo nemůžu stěžovat. Jednou vařil Jeremy (USA) jindy Mardrea (Jamajka) nebo Jacob (Keňa). Od holek Francouzek bych se asi ničeho nedočkala, protože ve vaření jsou línější než já, a to je co říct. Bohužel jsem je naučila pravidlo: kdo vaří, nemeje, takže na nás většinou zbylo umývání hrnců a nádobí. Ale nezapomněli jsme ani navštívit pravou mexikou restauraci, po které nás pusa pálila ještě tři dny, a od té doby jsme si opravdu dávali pozor, co si nandáváme na talíř. Taky jsem se zmínila o našem houskovém knedlíku před Jeremyho mamkou, ještě ten den ho chtěla uvařit. Docela jsem si oddychla, když jsme na to nakonec neměli čas. Ale prý mi dá zprávu, jak to dopadlo, hned jak ho zkusí udělat. Já jsem tu přišla na chuť burákovému máslu, které si teď nedokážu odepřít skoro žádný den. Doufám, že je aspoň trochu zdravé.

Dalším zážitkem bylo strávení Silvestra. Přes den nejen, že jsme trénovali, ale taky jsme hráli hru podobnou naším českým Activity. Docela komedie. Francouzky, češka, a keňan. Každou chvíli jsme odbíhali ke slovníku, co přesně jaké slovo znamená nebo, když někdo něco předváděl, honem jsme hledali slova v našich notebookách. No a večer konečně slíbený bar. Celý den jsem si myslela, že půjdu v ryflích a v tričku, ale poté mě holky vyvedly z omylu. Bylo mi řečeno, že Nový rok je jednou do roka a tudíž musím jít v něčem svátečním. Takže začal maraton módní přehlídky. Co se k čemu hodí a co ne. Nakonec mi zbyly moje jen kalhotky a boty, které jsem si koupila ještě cestou do baru. Vše ostatní jsem měla půjčené. Netypická móda pro mě, ale naštěstí to bylo pohodlné.

Na Nový rok jsme vyrazili na výlet na místní horu Sandia Peak. 3200 metrů nad mořem (10 350Ft) a -19 stupňů Celsia(-3 F). Krásný západ slunce a další nezapomenutelný zážitek. Tentokrát jsme si úlohu s holkama vyměnily, když jsem rozpučovala veškeré moje teplé oblečení.

A v neděli opět do kostela? Při jedné večeři, při které jsme rozebírali náboženství, všichni zjistili, že jsem ateista. Proto mi pak odpustili návštěvu kostela. Díky bohu za to. Aspoň jsem mohla dlouho spát.

V pondělí nás čekal jeden z posledních tréninků a poslední trénink v horách. Já jsem měla běhat 65 minut. Jeremy mě ještě upozorňoval, ať dávám pozor, že na cestě jsou kameny, o které bych mohla zakopnout. Jen jsem mu to odkývla, ale už jsem se viděla na trase. Opět jsem ale musela dát za pravdu starším a zkušenějším, když jsem po prvních 300 metrech ležela na zemi, protože jsem zakopla o první kámen, který tu trochu vyčníval. Ze země mě ještě sbírala Eunice, ale po dalším asi půl kilometru už jsem běžela sama, protože holky prostě tu krásu hor nechápou a kroužily někde dole v údolí. Běh jsem si samozřejmě užívala, a jen jsem litovala, že to nemůžete vidět vy všichni, kteří tenhle článek čtete. Nakonec mi trénink trval asi 90 minut, protože jsem opět zakufrovala a dokonce jsem poprvé v životě, po dvou letech používání Garmin hodinek, využila funkce navigace zpět na start.

V úterý nás čekal bohužel návrat domů. Uteklo to strašně rychle a nikdy jsem si nedokázala představit jak mi někdo může za tak krátkou dobu přirůst k srdci. Co k tomu dodat? Prostě to byly úžasné tři týdny s úžasnými lidmi, které jsme všichni obrečeli, když jsme museli odlétat domů. Říkám vám. Já se tam jednou vrátím.

vloženo 7.1.2011 • komentáře [0] • fotogalerie

Deníčku,

Už se opět hlásím. To by člověk neřekl, jak ten čas rychle letí. A tady obzvláště. Další týden za námi(23.12.-29.12.), což znamená dalších 90 kilometrů v nohách a spoustu nových zážitků a zkušeností. Začnu tedy tím, kvůli čemu tady jsme, tudíž běháním. Tréninky nejsou nějak náročné, skoro jako když běháme doma. Náročnější jsou jen ty krásné kopečky, které jsem si zamilovala, ale moje holky spoluběžkyně právě naopak. Tudíž, tu máme menší problém, když si můžeme vybrat, kam půjdeme odběhat náš trénink. Je jasné, že já bych volila hory, ale oni radši něco takového, co je podobné fotbalovému hřišti. Někdy tedy rozhodnu já, někdy rozhodnou ony. První běh v horách byl tak okouzlujícím momentem, že jsem si ani nevšimla, že jsem holky nenechala někde na trase a běžím úplně sama. Trošku jsem se lekla, protože jsem nevěděla, jak trefím zpět, ale to jsem v ten moment neřešila, prostě jsem běžela a běžela a užívala si tu krásu přírody. Když jsem si ale uvědomila, že bych se mohla vrátit, aby na mě dole dlouho nečekaly, ztuhl mi úsměv na tváři. Kudy teda přesně poběžím? Po dalších deseti minutách už jsem přírodu vůbec neřešila a jen jsem se soustředila na moje kroky. Zaprvé se začalo stmívat a za druhé jsem měla pocit beznaděje, protože jsem byla ztracená. Za dalších 10 minut jsem nebyla jen ztracená, ale ještě k tomu jsem měla boty plný kaktusových bodlin. Bylo mi úplně jedno, kudy běžím, hlavně že je to směrem dolů, což mi dávalo trošku naděje, že běžím správně. Z mého 35 minutového lehkého běhu se stal běh téměř 60 minutový, ale byla jsem hrozně ráda, když jsem dole objevila jen krásné úsměvy mých odpočatých kolegyň, které to prý vzdaly po 10 minutách. To bylo jeden den, už se raději nebudu rozepisovat o dalším dnu, kdy jsem opět netrefila tu správnou cestu a opět jsme si pár set metrů zaběhly. Teď už jsme domluveny na tom, že i když řeknu, že si jsem tou cestou stoprocentně jistá, tak mi nikdy nesmí věřit. A to si holky hlídají, protože kroky navíc by je mohly zabít. :-) Jinak poctivě běháme a trénujeme. Je velkým zážitkem být tu s takovými atlety jako je Korone Hinds, Jeremy Johnson, Ben Johnson a další, natož moci s nimi trénovat. A to jsem se ještě nezmínila o tom, že v rodině Johnsových bydlíme a opravdu jsme se tu zabydlely jako doma. Jejich mamka říkala, že vždycky měla tři syny a teď má další 4 dcery :-)

A co tedy kromě běhání? V pátek před Vánocemi, jsme byly v nákupním centru. Hromada lidí, co jiného bychom taky mohly čekat. Děti se fotily se Santa Clausem, přesně jak to je v těch amerických filmech a my jsme lítaly od jednoho obchodu k druhému, protože šest ženských se opravdu těžko domluví na jednom společném obchodě. Naším jediným nákupním limitem byla váha našeho kufru, který už na cestě do Mexika vážil skoro všem dvacet kilo. Tudíž jsme se nemohli moc rozvášnit, ale stejně si každý přišel na své. Pak ještě skočit na večeři, kam jinam než do mexické restaurace a hurá domů. A těšit se na Santu, jestli nám něco přinese. Vánoce 25. prosince ráno, docela nezvyk. My byly pozvané k Mardreje na večeři. Ale u nás doma se celou sobotu vařilo, peklo, smažilo, že mi až přišlo líto, že odjíždíme jinam. Koneckonců ani jamajské jídlo nebylo k zahození i desert jsme si zasloužily a taky jsem konečně objevila dobré bílé víno. Snad ho budou mít i v Marylandu.

V neděli ráno jsme se vypravily do kostela. Moje první zkušenost s americkým kostelem. Prvních třicet minut bylo docela v pohodě, zpívaly se písničky, což ale asi bylo kvůli tomu, že byly Vánoce. Potom, to ale začalo. Děkovali jsme bohu, modlili se a četli z bible. Zajímavá zkušenost, přesto jsem byla ráda, že to po téměř dvou hodinách skončilo. V neděli máme jít zase, ale děkuji, myslím, že mi to jednou do roka stačí. I když vlastně v neděli už bude rok 2011.

A co dalšího jsem objevila za týden mého pobytu tady? Amerika je známá, že jejich vánoční výzdoba je velmi bohatá, a že v sousedství často soutěží kdo bude mít hezčeji nebo více ozdobený dům. Často to ale spíše vede naprostému kýči. Kéž by tu lidé znali heslo: méně znamená více. Taky co je tu jiné než v Marylandu, že tu auta jezdí bez přední poznávací značky, ale za to místo ní mají leckdy krásné barevné obrázky.

To je pro dnešek vše můj milý deníčku. Já teď jdu ještě trošku slavit, protože naší paní mamince se dneska narodilo páté vnouče, její jméno je Sammantha. Tak by se slušelo trošku připít na její zdraví :-)

vloženo 29.12.2010 • komentáře [0] • fotogalerie

Nové Mexiko

Tak jo deníčku, pokusím se shrnout další mé zážitky do nového článku. Doufám, že na nic nezapomenu. Minulý článek jsem končila tím, že se vydávám do kina na film The Last Exorcism, to jsem ale neměla dělat. Nikdo semnou nechtěl jít, tak jsem se vydala sama. V kině bylo asi 20 lidí, kteří ale během filmu odcházeli. Taky bych odešla, kdybych se nebála pohnout z místa. Takovéto filmy pro mě prostě nejsou. A po skončení filmu, jsem sháněla někoho, kdo by byl ochoten pro mě přijít, protože jsem se bála jít sama domů. Celý následující týden jsme skoro každý den navštěvovali kino, ale už jen s vánočními filmy. Od pondělí do středy jsem měla vždy po jedné zkoušce, takže zbytek dne jsem měla volno. Ani tréninky v posilovně nebyly, tak jsem se i docela vyspala. Ve středu jsem teda ukončila svůj první semestr na americké univerzitě. Nakonec jsem uhájila GPA 3.7, když jsem dostala z angličtiny-B, biologie laborky-B, ekonomika-A, matematika-A, biologie-A. A ve čtvrtek mohli začít prázdniny. Hned po ránu mi ale náladu zkazilo počasí, když od 10. Hodiny ranní sněžilo až do 18 hodin, to mě přinutilo si ještě ten den koupit zimní boty.

Poslední dva pracovní dny tohoto týdne, jsme taky vyklízeli kampus, protože se přes prázdniny zavírá a v našich apartmánech se provádí velký úklid, museli jsme tudíž naprosto vyklidit naše pokoje. Oblečení a další věci schovat pod postel. To by člověk neřekl, co vše se mi od září stihlo nahromadit. V pátek ráno jsme vyrazili podívat se na předávání diplomů absolventům univerzity. Ty jejich hábity a čepičky mě úplně dostaly. A ty profesoři vypadají v těch převlecích ještě směšněji než u nás. V pátek odpoledne už jsme jen ladili poslední úpravy před naším 3. týdenním odjezdem z areálu školy. Dostali jsme nezbytné informace od trenéra, jak se máme chovat a nedělat ostudu. Odpoledne jsme ještě stihly menší párty u našeho spoluběžce, který tento semestr absolvoval, takže to byla taková rozlučková párty. No a pak hajdy do peřin a čekat na sobotní ráno a konečně odlet do Nového Mexika.

V sobotu 18. 12. jsme se tedy 4 holky vydaly na soustředění do Nového Mexika, které nám sehnal trenér. Nejdříve jsem si myslela, že je to za odměnu, ale teď po třech dnech tréninku, nevím, jestli to není za trest. Let jsme zvládly v pohodě, s mezipřistáním v Houstonu, tam bylo pěkné sledovat, jak někteří lidi přicházeli jen v žabkách nebo v letním oblečení, zatímco my jsme klepaly kosu v zimní bundě, ještě z Marylandu. Připojilo se k nám pár typicky texaských lidí, kteří vypadali jak krokodýl Dandy a paní Dandyová. A letěli jsme do Albuquerque. Den jsme měli trošku delší, protože Nové Mexiko má posun času o dvě hodiny zpět, takže když jsme přiletěly ve 23 hodin místního času. U nás bylo už 1 hodina ráno. Byly jsme rádi, že lezeme do postele, a že v neděli máme čas na aklimatizaci jak ohledně času, tak na nadmořskou výšku. Bydlíme v domečku v Albuquerque v 1600 m.n.m. s výhledem na polopouště Nového Mexika. Teploty se tu v tuto roční dobu pohybují okolo 12 stupňů.

Od pondělí jsme tedy začaly s tréninky. Do parády si nás vzala trenérova bývalá kolegyně a výborná běžkyně Mardrea Hyman (Jamajka) ještě s její kolegyní taky z Jamajky, které s námi chodí na každý náš trénink. Občas se k nám přidají i další profesionální běžci, ale jejich jména jsem ještě nezjistila. Lidé jsou tu opravdu přátelští, nejenom, že nás při běhu skoro každý druhý člověk, který nás potká, povzbudí, ale taky když včera jedna z nás dostala křeč do nohy a zůstala ležet ve městě na chodníku, tak během 5 minut zastavilo asi 10 aut, jestli nepotřebujeme pomoct. Je o nás opravdu dobře postaráno. Doufejme, že se to projeví i v našich běžeckých výsledcích. Jinak naše dny trávíme zatím jen běháním, jezením a spaním, nebo koukáním na filmy mezi tréninky. Na nic jiného zatím není síla. Ale máme slíben výlet do Santa Fe, výlet na místní horu, a v sobotu párty, protože Mardrea má dneska narozeniny, a taky kvůli oslavě nového roku, se nás ptali na datum narození, že nám ukážou místní kluby.

Tak jo, to je ve zkratce můj další týden 13.12.-22.12.2010

Moje první dojmy z Nového Mexika jsou opravdu nádherné, snad mi to vydrží. Nejvíce mě nadchla architektura, úplně něco jiného, než co jsem zatím mohla kdy vidět, což můžete vidět na fotkách.

vloženo 23.12.2010 • komentáře [0] • fotogalerie

Jejím revírem je Univerzita Maryland, její tempo je vražedné, její protivníci jsou profesoři a trenéři, Hanka z pokoje číslo 2111 pracuje ve dne v noci

Tato slova přesně vystihují moji situaci v tomhle týdnu. Ve škole to vypadá, jak kdyby se všichni zbláznili. Na co jsme měli během semestru čas skoro dva týdny, to teď po nás chtějí za dva dny. Eseje, prezentace, domácí testy, a do toho se učit na finální zkoušky. Ještě že příštím týdnem to končí. Jinak bych se z toho zcvokla. Během našich hodin angličtiny, o kterých jsem se už jednou zmiňovala, že nejsou nějak ke chlubení, jsem zjistila, že jsem v gramatice skoro lepší než oni. Procvičovali jsme nějaké gramatické jevy, a někteří neuměli ani rozlišit co je podmět a co předmět. Docela jsem se divila, ale bylo mi řečeno, že oni tohle vědět nepotřebují, hlavně, že umějí mluvit. Což asi byla i docela narážka na mě. A další věcí, o které jsem se taky zmiňovala už dříve, jsou taháky. Tento týden jsem zjistila jak to je. Například když jsme psali online test z ekonomie. Seděla jsem vedle jedné holky. Zatímco mně se skoro hlava vařila, jak jsem přemýšlela nad odpověďmi, ona v klidu odpočívala, skoro vypadalo, že usne. Jedním okem jsem mrkla na její počítač, a její odpovědi se objevovali bez její pomoci. Takže to za ní psal někdo jiný. A nebo když si moje odpovědi z domácího úkolu spolužák ofotil do mobilu a pak z nich při testu čerpal. Takže takto asi vypadají jejich taháky, žádné papírky schované v rukávu, jak u mě.

Kromě školy jsem celý týden měla v hlavě závod, který se konal v pátek v naší škole. Těmito domácími závody, prý každoročně otvíráme halovou sezonu. Nohy mě bolely ještě z úterního tréninku, ale doufala jsem, že si neudělám ostudu před domácím publikem. Běh na dlouhou trať byl vyvrcholením dne, takže náš start měl být až v 6:40pm. Celý den jsem nervózně čekala, když už konečně klapla šestá hodina, já se rozcvičila a připravila na start. Zjistily jsme, ještě s mojí druhou spoluběžkyní, že americká organizace opět nezklamala, a start je posunut skoro o hodinu. Takže jsem další rozcvičování vzdala, a jen doufala, že to nebude velký trapas. Nakonec nás startovalo osm, a já v cílové rovince prohrála boj o třetí místo. Nakonec 3000m s časem 11:18. Výsledek nic moc, trenér mě taky nepochválil, ale byla jsem ráda, že to mám za sebou. Myslím, že halová sezona bude těžší, než jsem si myslela. Moje nohy už teď nenávidí tretry a chytají křeče, jen co se k nim přiblížím.

Ještě v pátek večer, v rámci oslavy úspěšného závodu, jsme si uspořádali párty. Nechápala jsem, jak ostatní můžou tancovat, když běželi třeba i tři disciplíny, a já po jedné nemůžu ani chodit. Pak jsem si dala jedno třetipívo a bylo vymalováno úplně. Domů jsme šla skoro po čtyřech. V sobotu jsme ještě pomáhali na středoškolských závodech. Já měla za úkol hlásit poslední kola běhů, ale když jsem nedokázala spočítat 8 kol, a skoro jsem poslala vítěze běžet ještě jedno, usoudila jsem, že tenhle úkol asi nebude pro mě. A radši jsem se uklidila k méně náročným úkolům. Tak jo deníčku, to je vše z týdne 6.12.-12.12...Už opět mám zpoždění. 30 min učení, pak večeře a potom kino. Tentokrát film The Last exorcism.

vloženo 13.12.2010 • komentáře [0] • fotogalerie

Deníčku,

Tak to vypadá , že v týdnu 29.11-5.12., dorazila zima už i k nám. Nejenom, že se teploty přes den nevyšplhají k více než deseti stupňům, ale v noci se objevují první mrazíky. I přes poměrně zmrzlé tempo se snažíme ve škole finišovat, odevzdávat poslední úkoly, eseje, domácí testy a připravujeme se na finální zkoušky. Jelikož se celý semestr táhl v poklidném duchu, je celkem logické, že jsme nestihli probrat vše, co jsme měli, takže to teď doháníme samostudiem. A snažíme se na poslední chvíli doladit, co se dá. Není to ani tak náročné na znalosti, jako na čas. Například v České republice bych napsala slohovku, odevzdala ji a hotovo. Ale tady? Tady vám ji desetkrát vrátí, abyste ji mohli ještě upravit před konečným známkováním. Takže američtí studenti si na podporu učitelů nemůžou stěžovat. Ale když mi učitelka esej dvakrát vrátila, že to mám ještě na potřetí upravit, měla jsem sto chutí ji to hodit na hlavu. Taky to tu ale poslední dva týdny školy moji spolužáci pěkně flákají, na hodiny nás chodí tak polovina, někdy ani ne. To jsem si říkala, jak to tu mají lehké. Nechodit do školy, úkoly dělat na půl,.. A stejně získat titul Bc. Ale potom mě učitelka angličtiny vyvedla z omylu. Po prvním ročníku školy, v kterém jsem teď i já, skoro polovina studentů opustí univerzitu. A ke konečnému diplomu se dostane jen 40% lidí. Tak mi kladla na srdce, ať se soustředím jen sama na sebe a jejich chování si nevšímám, že to není zrovna nejlepší vzor. Ale je fakt, že v hodinách angličtiny opravdu vládne anarchie. :-) V jiných hodinách je to lepší a studenti svědomitější.

Taky se tento týden konala Ethnic party. Je to taková slavnost, kde by se měly ukázat všechny národnosti, které tu studují. Nejdříve jsem si myslela, že bych mohla představit naši českou kulturu. Ukázat jim naše národní jídlo, naše zvyky, náš národní kroj,.. a dozvědět se něco nového o jiných státech. To bych ale nesměla mít takového blbého učitele na ekonomii, který by mi nedal náhradní termín na test, tudíž jsem tam nemohla jít. Tak snad příští rok.

Tento týden jsem se poprvé projela v americkém taxiku, jen jsem mávla a on zastavil, vzrušující to pocit. Přišla jsem si jak ve filmu :-) A ještě lepší bylo, když jsem potom těch 25 dolarů neplatila. Poprvé jsem taky ochutnala americké pivo. Chutnalo dobře, ale když jsem se koukla na etiketu, tak tam bylo napsané Budweiser, takže nevím, jestli si náhodou na americké pivo jen nehrálo.

Vše už se tu točí okolo Vánoc. Vánoční výzdoba už je všude kolem nás, vybíráme peníze na charitu, kupujeme dárky dětem do nemocnic, a všichni už mluví o tom, jak potřebují vánoční prázdniny. Taky v televizi to jsou samé vánoční fílmy. V sobotu jsme se zúčastnili vánočního pochodu v Princess Anne (naše městečko), vybírali jsme opět peníze pro nemocné lidi a rozdávali malé dárečky dětem ve městě. Myslím, že tu Vánoce prožívají mnohem víc než my. I když mnoho lidí tvrdí, že tu jsou Vánoce jen komerční záležitostí.

No a nakonec se trošku zmíním o běhání, abyste si nemysleli, že se flákáme. Většinu tréninků už běháme v hale, kde je dvousetmetrový ovál, což na mě moc není. Mám pocit, že jsem pořád v zatáčce, pořád nakloněná na stranu. :-) Snad si rychle zvyknu, protože moje první halová sezona se blíží. Ale výkony se lepší a já i trenér jsme měli obrovskou radost, když jsem v úterý na tréninku dokázala odběhat deset z šestnácti 400m úseků pod 80 vteřin.

vloženo 6.12.2010 • komentáře [0] • fotogalerie

Deníčku,

tento týden ( 22.11.-28.11.) byl jedním slovem vynikající. Vůbec nevím kde začít, všechny moje pocity a myšlenky se mi mísí dohromady, ale dobrá pěkně popořádku. Překvapivě, jako každý jiný týden jsme začali pondělím, většina školních předmětů byla zrušena, protože hodně studentů odjíždělo domů na prázdniny, které začínaly až ve čtvrtek, ale celý tento týden se už bral tak nějak volněji. Teda co se týče školy, ne tréninků. Takže v pondělí jsem byla ve škole jen dvě hodiny. Napsala jsem si test z matiky, který tentokrát nedopadl nejlépe, ale co se dá dělat, svět se kvůli tomu nezboří.

V úterý jsem žádnou školu neměla, na tréninku jsme měli běhat test před halovou sezonou. Já jsem běhala 1600 metrů. Všichni moji spoluatleti už měli v hlavě odjezd domů, a tak se jim moc trénovat nechtělo, natož závodit. Chvilku před tréninkem, nám oznámili, že si každý máme přijít pro peníze, které dostáváme každý rok jako příspěvek od MEAC. To jste měli vidět, jak se najednou nálada v týmu zvedla, a z relativně poklidného tréninku se stala dost hlučná slavnost. Ještě v úterý odpoledne, jsme byli šek na peníze uložit v bance, ale jelikož můj účet založený v ČR neodpovídal jejich požadavkům, musela jsem si založit účet jiný. Dokonce jsem se mohla i vyfotit na svoji kreditní kartu. Možná, že by mi ji potom při pohledu na ni nikdo neukradl, ale doufám, že mi ji nikdo neukradne i bez fotky, a vybrala jsem si na kreditní kartu obrázek se zasněženou krajinou, protože ten mi tu bude asi chybět. Během čekání na řadu jsem se stihla opět seznámit s novými lidmi, nejdříve mě docela otravovali, ale potom jsme se docela zapovídali, vyměnili čísla a už se můžu těšit zase na nové zkušenosti. (Pro zvědavé kamarádky: Škoda, zase jsou bílí, ale jsou z Izraele) :-)

Ve středu se mi stalo, že jsem z patnácti lidí byla ve třídě sama, až tak to tu moji spolužáci zabalili.Tak jsme si s učitelkou chvilku pokecaly a pustila mě domů.

A konečně tu byl čtvrtek. Den Díkůvzdání. Byla jsem pozvaná od své tutorky angličtiny na jejich rodinou oslavu. Ráno, my co jsme zůstali v kampusu přes prázdniny, jsme si ještě dali trénink, abychom se mohli odpoledne pořádně nacpat a neměli moc špatné svědomí. Moje hostitelka mě vyzvedla ve 14 hodin a jely jsme do jejich asi půl hodiny vzdáleného domu. Cestou jsem se dozvěděla, že tímto dnem začíná vánoční nákupní sezona, že se zdobí dům a také, k mému překvapení, vánoční stromeček, který sundávají hned 26. prosince. Po příchodu, když jsem si chtěla sundat boty, mi oznámili, že boty se u nich doma nesundávají, ať si je klidně nechám. Jako venku nebylo zase tak špatné počasí, takže boty byly relativně čisté, ale chtěla bych vidět, jak to dělají v zimě. No nic nechala jsem to být a šla dovnitř. Pěkné, co vám budu povídat (viz. fotky). Krocan už se pekl v troubě a její dcera připravovala další pekáč, tentokrát se slaninou. Já jsem pomáhala prostřít slavnostní stůl, a poté než přišli další hosti, jsem si hrála s dvouletou vnučkou naší hostitelky. Dalšími hosty byly sestra hostitelky s manželem a třemi dětmi, a rodiče naší hostitelky. Byly to už 80letí lidé, maminčina strana pochází z Ruska, tak mi vyprávěla, jak se rodina dostala do Ameriky, a jaký měli život v Rusku atd. Docela zajímavé vyprávění. Taky jsme se dostali k tématu, jaké svátky máme společné, jako Vánoce, Velikonoce, nebo i Svatého Valentýna. Říkala jsem jim o našem slavení jmen. To vůbec neznali, a hned příští týden, až půjdu navštívit moji tutorku, tak ji mám přinést ukázat kalendář a ukázat, kdy by oni měli svátek, protože jejich jména jsou Anita(Aneta), Paul (Pavel), Natalie a babičky prostřední jméno je Olga. No ale tak už k té večeři. Před večeří se nás všech jedenáct lidí, kteří byli u stolu, chytlo a děda pronesl modlitbu. Poté, už jsme si konečně mohli nabírat jídlo, všech osm mís, které byly na stole, kolovaly a každý si nabral kolik chtěl. Skoro všechna jídla jsem jedla poprvé v životě. Sladké brambory, brusinkový kompot, krocan, slanina, a další deserty, u kterých ani nevím jejich jméno. Ale byla to dobrota, úplně se mi dělaly boule za ušima. Chvilku už jsem myslela, že to nedojím, ale přece to tam nenechám, povolila jsem si knoflík a cpala se dál. :-) Po večeři, se hned umylo nádobí, rozdalo zbytek jídla, které zbylo. Taky jsem vyfasovala dvě mističky domů. A pak teprve se mohlo slavit dál. Když každému už trošku slehlo, následoval tradiční dýňový dort. Pekla babička a teta. Sám o sobě mi nepřišel ten dort moc sladký, ale když se na to přidala šlehačka, (jiná než v ČR) byl vynikající. Tak jsem si řekla o recept na dýňový dort a desert ze sladkých brambor. Potom se ještě rozdalo po jednom vánočním dárku dětem, protože je moje hostitelka na Vánoce neuvidí, a pak si někteří četli, někteří jen tak odpočívali v křesle a my mladší jsme hráli karty. Čas jsem vůbec nevnímala a nakonec jsem odjížděla až kolem půl desáté. Byl to fakt vydařený a nezapomenutelný den v americké rodině. Docela mě překvapilo, že ten den vůbec nepotřebovali alkohol, nevím, jestli je to jen v této rodině, nebo se tu obecně alkohol pije míň, ale to se zjistí.

No a pátek byl ve znamení Černého pátku. Což znamená obrovské slevy a šílenství v obchodech. Nejdříve jsme si my holky vymyslely, že bychom chtěly jet do Washingtonu. Ale když s námi žádný kluk, který měl auto, nechtěl jet, skončily jsme v nedalekém Salisbury. A jelikož obchody otevíraly už ve 4 hodiny ráno, a nechtěly jsme u něčeho chybět, rozhodly jsme se, že pojedeme taky takhle brzy, ještě před rozedněním. Když mi v 3:30 zazvonil budík, po třech hodinách spánku, tak jsem vážně začala přemýšlet o tom, že jsem divná, konečně mám den volna, kdy můžu spát, jak dlouho chci a já vstávám o půl čtvrté ráno. Ale to nic, nové zážitky volají a chtěla jsem vidět ty slíbené fronty. V prvním obchoďáku, něco trošku většího než Tesco, byla spousta lidí, někteří přišli jen v pyžamech. Prostě tak moc chtěli být první. Říkala jsem si, jo je tu hodně lidí, slevy taky velké, ale ne nic zase tak extra. Nakoupili jsme, co jsme potřebovali a popojeli dál. Teprve potom jsem viděla, co znamená černý pátek. Zastavili jsme před obchodem s elektronikou, ze kterého se linula asi 100 metrů dlouhá fronta, náš spoluběžec, který ten den fungoval spíše jako řidič, se naivně zeptal: „nebudeme tu stát, že ne?“ Na což se mu holky vysmály, a řekly, že tam potřebují hodně věcí, a musí tam jít. Tak jo, holky zatím vystály frontu, a my jsme šli obejít jiná místa, kde taková fronta nebyla. Chtěla jsem si tu spoustu lidí vyfotit a zdokumentovat, ale když mě seřvali hned v prvním obchodě, proč je fotím, nedostala jsem už odvahu ani foťák vyndávat z batohu.

Nakonec jsme se po 5 hodinách nakupování dostali opět domů a já můžu prohlásit, že ke mně Ježíšek přišel o měsíc dřív. Nebo to byl Santa Claus? To je jedno, hlavní je, že věděl, že jsem byla letos hodná a přinesl mi: zimní bundu, kartu do foťáku, pouzdro na foťák, nastřelení náušnic, svíčky s vůní Vánoc, aby mi aspoň něco připomínalo vánoční náladu, a iPod. Takže teď si jich tu užívám a spolu se svými dvěma kamarádkami, čekáme, až se opět vrátí život do školního kampusu.

vloženo 28.11.2010 • komentáře [0] • fotogalerie

Deníčku,

Kdybych měla předešlý týden hodnotit podle naběhaných kilometrů, byl by to jeden z nejméně úspěšných týdnů. Ale co se týče zážitků, je to jeden z nejvydařenějších. V pondělí to začalo poněkud zvláštně a nečekaně dobře. Trenér mi na otázku, co mám dneska běhat, odpověděl, že tento týden je na trénování lehký, a že mám jen 35min lehký běh a nakonec rovinky. To se mi dost ulevilo, protože i když jsem spala víc jak osm hodin, což tu nebývá zvykem, pořád jsem se cítila unavená. Na ranní hodině laborek z biologie jsme probírali genetické informace a při pokusech jsem docela budila pozornost. Byla jsem jediná s bílou pletí, jediná, která měla zelené oči, všichni ostatní měli oči hnědé. A taky skoro jako jediná jsem neuměla rolovat jazyk. Ale ukázala jsem jim, jak umím klepat očníma panenkama, to neuměl nikdo:-) Odpoledne při angličtině jsme mluvili o rasismu na imigrantech, což se opět týkalo i mě, takže jsem si neodpočinula ani v této hodině. Taky jsem se zmiňovala, že moji američtí kamarádi mají nejenom odlišnou mentalitu, ale taky odlišnou chuť k jídlu. Stále nemohli pochopit, proč nesnídám smažená vajíčka nebo jejich oblíbenou slaninu. Snažila jsem se jim vysvětlit, že prostě jsem zvyklá mít studenou snídani a že vajíčka si můžu dát odpoledne, ale pořád jim to nějak nedocházelo. Tak jsem tedy zkusila posnídat po jejich. Nandala jsem si hemenex, posypala ho sýrem a přikusovala chleba. Oni si ty vajíčka ještě polévají sladkým sirupem, ale na to jsem už neměla odvahu. Chutnalo to, né že né. Ale asi o dvě a půl hodiny později, když to šlo na tréninku skoro všechno ven, pochopila jsem já i oni, proč takto nesnídám každé ráno. Teď už nechápou jen to, že do cereálií nenalévám mléko, ale to už jim vysvětlovat nehodlám, ať si myslí své:-). Taky už od úterý jsem měla v uších písničku happy birthday, protože v úterý slavila narozeniny trenérova manželka, ve středu slavil trenér a ve čtvrtek jsem slavila já svoji plnoletost. Nejdříve jsem si myslela, že čtvrtek bude jako každý jiný den, ale to jsem se mýlila, tady ty narozeniny dost prožívají. Už od rána mi chodily sms od spolužáků nebo spoluběžců. Během dne, jsem pak obejmula snad 100 lidí, některé mi přišlo, že vidím poprvé v životě. Happy birthday mi zpívali ten den taky asi 20krát. Ale nejlepší to bylo, když jsem dobíhala na tréninku svoji poslední šestnáctou čtyřstovku za znění této písničky. V pátek jsme pak vyrazili na malou bowlingovou narozeninovou párty. Myslela jsem si, že holky tu moc na alkohol nejsou, že to jsou seriózní atletky, ale pak jsem s hrůzou zjistila, že jsou skoro všichni mladší než já, tudíž ještě pít nemůžou. Ale kluci už se mě ptali, jestli znám ruskou vodku. Taky se musím přiznat, že jsem tento týden byla poprvé za školou. Holt, když se nechce, tak je to horší, než když se nemůže. No a potom, když jsem se rozhodla, že na další hodinu přijdu, pro změnu byl vyhlášen požární poplach, v té budově, kde jsme se měli učit. Takže hodina byla taky zrušená:-). Ještě jsem se chtěla zmínit, že jestli jsem si v České republice stěžovala, že máme v televizi každou chvilku reklamu, tak tady jsou reklamy každých deset minut. To je hrůza, a skoro vždy při nich usnu, takže málokdy dokoukám i půlhodinový seriálový díl, natož potom celý film. To je vše z týdne 15.-21.11. Teď musím běžet, jsem pozvaná od mého (bílého) spolužáka do baru. Tak snad mě americké hospody nezklamou :-)

vloženo 21.11.2010 • komentáře [0] • fotogalerie

Deníčku,

Na to, že se mi sny plní téměř na počkání, a že si musím opravdu pečlivě rozmyslet, co si přeji, jsem si už zvykla. Ale minulý týden to bylo extrémně rychlé. Do telefonu jsem si mamce postěžovala, že bychom tu taky potřebovali posunout čas, že ještě v 8 hodin ráno je tma. No, a když potom večer nezavírali jídelnu jako obvykle v 18:30, a v televizi vysílali jiné filmy, než měli, zjistila jsem, že v ten den se čas posouval i u nás. Já jsem na to přišla ještě relativně brzy, ale například učitelka na biology nás v pondělí ráno zprdla, že jdeme pozdě a ať to ještě ten měsíc dokonce semestru vydržíme. Divila jsem se, protože nějakých 15 minut je tu tolerováno úplně normálně. Ale potom, když skončila o hodinu dříve, než měla, uvědomili jsme si, že ještě nepostřehla změnu času. Ale nic jsme ji neřekli a v poklidu odešli ze třídy pryč. V týdnu jsme si volili předměty na jarní semestr. Nakonec jsem si tedy vybrala: Math 109-algebra, Psychology 200, English 102, Experience for freshman, což je speciální hodina pro prváky. Toto jsou všeobecné předměty pro všechny studenty. Potom jsem si vzala ještě 2 předměty z mého oboru. A na konci jarního semestru bych se ještě měla pokusit složit nějakou zkoušku z anglického jazyka. Ale na tu mám víc pokusů, holky francouzky ji taky ještě nedaly a jsou tu druhým rokem. Na jarní semestr mi bylo doporučeno vzít si spíše lehčí předměty, protože častokrát budeme odjíždět na závody už v pátek, a tudíž nezbyde moc času na učení. Uvidíme, snad to půjde. Tréninky jsou čím dál víc zajímavější, ale také těžší. Už jsem si i potykala s překážkami, ne že bych přes ně uměla skákat, ale aspoň, když děláme nějaké cvičení, nevypadám jak postižená, nebo si to aspoň myslím. Ale potom kyčle dost bolí. Vždycky si už myslím, že je po tréninku, že už se jen protáhnu a bude, ale trenér vždy přijde s nějakým novým cvičením, že mě něco naučí. Třeba když jsem měla posilovat s medicimbálem. Vypadal jak normální míč, hodil mi ho, a jak jsem nebyla připravená na tu váhu, málem mi vyrazil zuby. Ještě tři dny potom jsem chodila s opuchlým rtem. Teď už vím, že musím být pořád ve střehu a vše si nejdříve osahat. Na soustředění do Nového Mexika nakonec poletíme. A budeme tam od 18.12. - 6.1. 2011, hned 7.1. nás čeká závod v New Yorku, to jsem zvědavá, jak nám to poběží. Ale prý budeme trénovat ve výšce 3 000m.n.m. a nebudeme cítit žádnou únavu. :-) Taky trenér jedná s novou holčinou, která se k nám možná přidá už od ledna, pro změnu pochází z Barbadosu a její čas na 5 km je okolo 17:30 min. To zase moje sebevědomí klesne :-) Ptala jsem se proč tu třeba nejsou Keňské běžkyně, protože keňské běžce tu máme, a jsou výborní na dlouhé tratě. A bylo mi řečeno, že holky z Keni tu byly, že byly dobré jak v běhání, tak ve studiu, ale mají obrovské problémy s vízy, proto tu v současné době žádné nejsou. Tento týden jinak nepřinesl nic moc nového. Jen jsem byla u kadeřnice, a taky se ve volných chvílích začala učit trošku víc anglické gramatiky, protože nemám vůbec pocit nějakého zlepšení. Možná kluci budou umět dřív česky než já anglicky. Naučila jsem je pár frází. Je to dobrý, když někde zdálky jen slyším „Ahoooooj, jak se máš?“ Jo a taky jsem zašla na basketbalový zápas u nás ve škole. Basketbal je tady sport číslo jedna. Diváků plná tribuna, roztleskávačky v každém rohu a atmosféra hustá, jak kdyby šlo o život. Když máme my závody, naše školní fyzioterapeutka, vypadá dost naštvaně, když po ní něco chceme, nebo nám nanejvýš podá pití. Ale tady? To by je nejradši poponášela. Ručníček, Gatorade, protáhnout, namasírovat,.. :-) A to je asi vše z týdne 8.11. – 14.11.

vloženo 15.11.2010 • komentáře [0] • fotogalerie

Deníčku,

to už je opět neděle? No jo, už mám opět v tréninkovém deníku přes 65 km, tak už asi bude zase víkend. Máme tu listopad (1.-7.11.). Poslední měsíc školy. Profesoři nás připravují na závěrečné zkoušky a straší, že se máme začít učit. Tak co jsem dělala do teď? Doufám, že to vše proběhne v takovém poklidu, jako celý semestr. Například v hodině ekonomiky jsme dostali za úkol udělat prezentaci. Vymyslet si vlastní firmu a vytvořit o ní všechny potřebné informace. Jméno, cíle, kontakty, forma, atd. A aby to nebylo tak těžké, pro mě, tak jednoduché, učitel nás rozdělil do skupin po 5 lidech. No už se těším, jak se s nimi budu domlouvat a dohadovat, a potom taky přednášet u tabule, snad na mě bude hodný při klasifikování. Krom školy jsem tento týden stihla docela dost jiných aktivit než trénování. Například v úterý jsem byla pozvaná na večeři od mého spolužáka (jen upřesňuji pro mé zvědavé kamarády- je bílý). Navštívili jsme italskou restauraci a i přesto, že jsem si objednala dětskou porci, tak jsem byla úplně plná, to bych chtěla vidět, jak by vypadala porce pro dospělé. Po večeři jsme se stavili ještě v supermarketu, protože jsem musela využít toho, že mám k dispozici auto, a pak mě čekalo slíbené řízení auta. Automat jsem ještě nikdy neřídila. Nejdříve jsem to zkoušela jen na parkovišti, kde nebylo vůbec žádné auto, ale po 10 minutách kroužení a couvání jsme usoudili, že můžu vyjet na silnici. Takže jsem nás nakonec dovezla až domů. Docela jednoduché, jen si ještě osvojit americká silniční pravidla :-) Ve čtvrtek po večeři jsem se omylem nachomýtnula na tzv. Talent show, představilo se asi 10 lidí, kteří buď zpívali, nebo přednášeli nebo se o to aspoň pokoušeli, protože některé výkony byli opravdu zajímavé. No a v pátek jsme se připravovali na TOGA BALL. Holky si kupovaly lístky už v pondělí, tak moc tam chtěly jít. Já jsem opět vůbec netušila, co to bude. Říkaly mi, že si koupíme kus látky a přehodíme to přes sebe. Nebo ať si sundám prostěradlo z postele a nějak to na sebe obléknu. Nakonec jsem si nechala koupit červenou látku a v pátek večer se moje kolegyně z týmu pokusila vytvořit něco jako večerní šaty. Myslím, že se jí to povedlo. Docela jsem koukala, co vše se dá vytvořit z kusu látky.(fotky) Kluci to měli úplně jednoduché, přehodili přes sebe opravdu jen to bílé prostěradlo a přišli na párty. My holky jsme pořád musely hlídat, aby nám látka nesjela dolů. Ale byla to vydařená akce. Navrátily jsme se po 2 hodině ranní. Byla jsem ráda, že lezu do postele, protože z papírem vycpaných bot, mě pěkně bolely nohy. A ráno v 7 hodin vstávat na trénink, nebylo také to pravé ořechové, ale čekala nás jenom pláž, takže naštěstí nic náročného. Ještě aby jo, když jsme od pondělí až do čtvrtka běhali samou rychlost. Musel přijít nějaký odpočinek. Ale tenhle týden nám trenér oznámil, že lidi, co tu zůstávají přes Vánoce, pojedou na soustředění do Nového Mexika, kde budou trénovat s profesionálními běžci. Mělo by to být na tři týdny někdy kolem Vánoc, takže rychlost asi budu potřebovat. Ještě, že mám ten řidičák, protože vyfasujeme peníze a auto a vyrazíme směr Nové Mexiko, nikdo z trenérů s námi nepojede. Docela se těším. Doufám, že mě to nezklame. Taky musím zmínit trenérovu reakci na to, když holky nedorazily na ranní trénink v posilovně. Říkaly, že měly hodně domácích úkolů a pracovaly na nich až pozdě do noci, tudíž na 6 hodinu ranní prostě nevstaly. A trenér na to, že my jsme sportovci, že máme jiný denní režim než normální lidi, a ať chodíme spát v osm hodin večer. Ve 4 hodiny můžeme vstát, dodělat si úkoly a na 6 hodinu můžeme přijít na trénink. Tak to bych asi opravdu nezvládla:-). A ještě jeden postřeh z předešlého týdne. U kolejí nám bagrovali nějakou díru, nevím proč, ale prostě vypadalo, že pracují. A moji američtí spolužáci, z toho měli druhé Vánoce. Viděla jsem asi deset lidí, jak tam u toho stojí a fotí jeden obrázek za druhým. Nevím, z čeho byli víc překvapeni, zda z pracujícího amerického člověka nebo z toho bagru. Každopádně jsem se musela smát.

vloženo 7.11.2010 • komentáře [1] • fotogalerie

Nazdárek Deníčku

Zažila jsem i lepší týdny, než byl tento, ale jak se říká, není každý den posvícení. Začalo to už v pondělí, když mi trenér oznámil, že závod, na který jsem si připravovala prolomení své 20 minutové hranice, nepoběžím. Takže to znamenalo, že dalšího závod v cross-country se zúčastním až na jaře, protože tímto závodem crossová sezona končí. A také to znamenalo, trénování celý týden sama, protože holky odpočívaly a nebo jen klusaly. Když jsem se z toho trochu vzpamatovala přišlo další zklamání, tentokrát ze školy, když jsem se dozvěděla, že si ještě nemůžu navolit předměty na jarní semestr, protože vyjádření o tom, které předměty z české univerzity mi uznají, je také ještě v nedohlednu. Tak ať už si sakra pohnou kostrou, už na to čekám od září. Jo říkali mi, že v Americe mají na všechno času dost, a to tu plní do puntíku:-( Po pár hodinách jsem se s tím smířila a začala užívat týdne. Aspoň, že tu máme pořád ještě teplé a slunečné počasí, teploty se pohybují kolem 20 stupňů, a možná proto mi nepřijde, že už je listopad. Všechno se tu neslo ve stylu Hallowenu, výzdoba školního okolí i prostory budov. Dýně, dýně a dýně, všude kam jsem se podívala. Ve středu jsme dokonce měli i večeři ve stylu hallowenu, ozkusila jsem další americké dezerty a zjistila jsem, že největší utrpením tu bude odolat tolika karamelu, který tu hojně používají. Taky jsem objevila javorový sirup, který jsem doma dost nedocenila. A dokonce přišel i kouzelník:-) Ukazoval nám triky s kartami, fakt umělec. Nechápu, jak to dělal. No a v pátek jsme navštívila 1. Diskotéku, která se nesla jak jinak než v hallowenském duchu. Jako masku jsem si koupila jen kloubouk s umělými vlasy, ani jsem nevěděla, za co jdu, ale když jsem kostým ukázala svým spolubydlícím hned vychrlili. “It‘s cool. You are Willy Wonka,” tak jsem šla tedy za Willyho Wonku.Masky tu byly opravdu rozdílné, od smrtek, přes Freddyho Mercuryho, až po něco, co vypadalo jak štětka, ale proč ne. V jednom kuse jsem měla otevřenou pusu, jak jsem se divila. Taky mě překvapilo, jak moc to bylo hlídané. Akce se konala v něčem podobném jako tělocvična. Celá budova byla hlídaná asi třemi auty policajtů, u vchodu mě vrátili zpět s tím, že dovnitř nesmím vzít nic jiného než oblečení, takže jsem se ještě vracela domů, abych zpátky přišla bez kabelky. Musela jsem vysypat celý obsah kapes a prohlíželi mě skoro víc jak na letišti. A uvnitř, dá se říct na tribuně, stálo dalších asi deset pořadatelů a sledovali dění pod nimi. Nevím, jestli si všimli, že jsem asi desetkrát navštívila stánek s občerstvením, ale když ty zákusky byly tak dobrý. Vůbec tu ale neprodávali alkohol, vlastně vůbec nic tu neprodávali. Nějaké občerstvení bylo zadarmo, ale jinak vůbec nic. A plac byl plný tanečníků, sedělo jen pár lidí, to u nás netancuje nikdo, dokud nemá aspoň jednu promili. A tancovalo se a tancovalo. Pro mě samé neznámé písničky, ale kluci mě trošku učili, jak se na to tancuje. Tak první Halloween party jsem si užila.
Taky jsem si v týdnu udělala radost a koupila si předčasný dárek k narozeninám. Jmenuje se to Tiger tail, a je to taková tyč, kterou si jezdíte po svalech, když je máte unavené. Tak to je taková malinká kompenzace masáže, ale opravdu malinkatá.
Jeden večer, když jsem si to mířila na večeři, mě odchytl nějaký chlápek, v ruce měl mikrofon a za zády chlapa s kamerou. Nahodila jsem úsměv a tvářila se, že rozumím. Ptal se mě, jestli jsem v prvním ročníku a jestli bych nemohla říct, jak jsem se připravovala na přestup na tuto univerzitu. Tak jsem shodila úsměv a řekla mu, že jsem mu sice rozuměla, ale odpovědět na jeho otázku je pro mě moc těžké, ještě navíc do kamery. Pochopil to, a pustil mě, docela jsem si oddychla. Jinak co se týče života v kampusu, tak už se docela socializuji. Můj mobil se plní čísly mých spolužáků či spolužaček a vypadá to, že americkou kulturu a styl života poznám rychleji, než jsem si myslela.
No a v sobotu nás čekal již zmiňovaný závod nazvaný Championships. Vyhlášení sezony, nejlepšího družstva a nejlepších závodníků. Já jsem tomu přihlížela, jen jako pořadatel a regulovčík na 3 km. Mrzelo mě to, a bylo to na mě asi vidět. Trenér za mnou po závodě přišel a říkal mi, ať nejsem smutná, že příští rok poběžím a v lepším čase než naše nejlepší závodnice Eunice, která měla čas 18:37. Tak jsem se jen pousmála, odkývala to a šla si po svém.

vloženo 31.10.2010 • komentáře [4] • fotogalerie

Deníčku,

tento týden (18.-24.10.) už se naštěstí žádná přestřelka nekonala, ale pro změnu došlo v noci k loupežnému přepadení. Ještě, že já se nikde po nocích netoulám, a i kdyby, tak nenosím nic jiného než jen batoh plný zpocených věcí z tréninku nebo učebnice do školy. To by mě zajímalo, co by si vzali. Jinak tento týden probíhal až v neobvyklém poklidu, dokonce jsem měla chvílemi pocit, že se snad nudím. Ve škole nastalo období mid-term exams, a tak nám byly konečně odhaleny naše studijní výsledky. Ty moje tedy jsou. Math 101-B, Biol 111- A, Biol Lab 113-B, Engl 101- A, Buad 132-B. Zatím jsem spokojená, ale už mi dochází síly a to je teprve polovina semestru. No uvidíme v prosinci. V trénincích jsme trošku polevili, protože nás příští sobotu čeká poslední a nejdůležitější závod sezony, takže trošku odpočíváme, a taky jsme přestali mít tréninky v 6 hodin ráno, protože den už se krátí, a my bychom běhali celý trénink ve tmě. Takže se snad už i trochu vyspím. Ale v sobotu jsme byly běhat na pláži. Trenér se mě ptal, jestli chci jet na závod, nebo s nimi na pláž. No bylo jasné, že na pláž. Ještě jsem tu ten oceán neviděla. Takže po půlhodině cesty, jsme vyskákali z auta. Kluci měli běhat 45 minut a holky 35 minut. Prvních 10 minut jsem si běh užívala, střídala pohled na moře a na mušle pod nohama. A říkala si, jaká to bude dnes pohodička. Po dalších deseti minutách už jsem sledovala jen hodinky kolik času mi ještě zbývá. A po 25 minutách jsem se proklínala, proč jsem nejela radši na ten závod. A to mě potom čekal ještě 10x sprint. Teda spíš rychlejší úsek, sprintem bych to nenazvala. Takže jsem nelhala, když jsem trenérovi potom říkala, že jsem měla pláž ráda prvních deset minut. No smál se a říkal, že si zvyknu. Ale ten pohled na moře za to stál. Jeden trenér mi říká Hanka-Blanka. Pořád jsem nevěděla, jestli slovo Blanka něco neznamená, a tak jsem se ho ptala proč mi tak jako říká. A on mi odpověděl, že se to rýmuje, a že je to jméno té naší skokanky do výšky, jestli ji znám. No tak jsem se pousmála, a řekla mu, že ji znám, ale že to není naše skokanka, ale chorvatská. On říkal, že to nevadí, že mi stejně tak bude říkat, že se to pamatuje líp než Jirásková. Taky jsem se v týdnu nachomýtnula v posilovně, jako že se jen protáhnu, ale opět mě tam odchytnul, ten profesor, který vyučuje rehabilitaci a ve sportu a navrhl mi, že mě trochu protáhne. Souhlasila jsem. Ale to jsem neměla dělat. Křupalo ve mně jako nikdy. Točil semnou, jak kdybych byla z gumy. Myslela jsem, že mi něco zlomí. Ani nadávat jsem nemohla, protože to v angličtině neumím. Byla jsem ráda, když to skončilo. Ale pochválil mě, říkal, že nejsem ani moc zkrácená, jak někteří sportovci, se kterými pracuje. Taky díky tomu důslednému protahování jsme objevili klíště na mojí noze. Vzal mě k naší ošetřovatelce, aby mi ho vytáhla. To byla taky procedura, jak kdybych měla tu nohu zlomenou. A pak asi tisíc kázání o tom, že mám přijít, kdybych na sobě pociťovala nějaké změny. Asi tu mají nějakou agresivnější havěť než máme v České republice. Když už jsem měla něco málo volného času, půjčila jsem si kolo, které jsme našli jednoho zářijového dne a vyrazila jsem do města. Silniční pravidla jsou tu sice jiná, než u nás, ale z toho jsem si těžkou hlavu nedělala. Když tu přijedete na křižovatku všichni čekají, kdo pojede první, no tak jsem vždycky jela já :-). Jen si musím zvyknout, že semafory jsou až za křižovatkou, protože jsem málem přejela na červenou. Ve městě jsem pořídila kostým na Hallowen párty, navštívila infocentrum, takže už vím, že Princess Anne má 2 000 obyvatel. A dost mě tu překvapují, jak úplně všude mají nájezdy pro vozíčkáře. Když jsem navštívila místní park, tak i do zahradního posezení, se dalo vjet na vozíku. Taky jsme navštívili baseball, když jsme si sedli, ptala jsem se kamarádky, jestli to není nebezpečný sedět, tam kde sedíme, ale říkala, že ne. Že tady je plot, tak se nemusíme bát. Potom když nám skoro na hlavě přistály dva míčky, přesouvali jsme se jinam. Poprvé jsem si vyzkoušela řízení pod vlivem alkoholu. Samozřejmě jen na simulátoru, ale bylo to dobrý. Nevím, kolik jsem měla promile, ale vymetla jsem pangejt asi 4krát. Ale ještě jsem na tom byla dobře, Cynthia převrátila auto na střechu. A nakonec jsme opět byli v kině, tentokrát na filmu Salt. Jediné, co se mi na tom filmu líbilo, tak to, že tam občas mluvili rusky, tak jsem trochu rozuměla, ale jinak mě tenhle akční film s Angelinou vůbec nenadchl.

vloženo 24.10.2010 • komentáře [0] • fotogalerie

Deníčku,

Tak jsem přežila další týden ( 11.-17.10.). A to doslova, protože v týdnu si nějaký cizák, student to nebyl, přišel a začal tu v campusu střílet, celý incident se stal v průběhu slavení narozenin našeho maskota. Já jsem naštěstí byla uvnitř budovy a vychutnávala si svou první autogramiádu, ale venku mezitím byli postřeleni dva lidé. Docela hustý. Potom jsem šla spát za doprovodu místních policajtů. To bylo taky dobrý, nejdříve podepisovačka, a pak s bodyguardama až domů :-). Jinak v týdnu, jsem navštívila svou advisorku (paní, která by mě měla vysvětlit vše, co se týče mého oboru, školního systému atd.) Konečně jsem pochopila univerzitní systém v Americe nebo aspoň na této škole a ujistila se, že je to tu opravdu jednodušší než v ČR. Oni vůbec nepíšou žádnou bakalářku a titul Bc. dostanou pouze za splnění kreditů, ale je to tu na 4 roky. Takže co si vybrat? ČR nebo USA? Toť otázka... Tselate Talley, tak zní její jméno pochází a Etiopie, takže jsem ji rozuměla mnohem víc než jiným lidem, konečně jsem měla pocit, že můžu vést rozhovor. I když s mým vyjadřováním je to slabší. Taky pokaždé, když jdu někoho navštívit, netuším, jestli to bude chlap nebo ženská, podle jména to tu nepoznám. Tak vždycky jen čekám, kdo přijde, ale většinou jsem příjemně překvapená. Taky jsem zažila další situaci, kterou jsem zatím znala jen z filmu. Navštívíte učitelovu kancelář, vyhledáte si svoji písemku a podle někoho chytřejšího si to opravíte. Nikdy jsem nechápala, jak je tohle možné, a jak si v těch filmech vymýšlí, ale tady je možné vše. Nesli jsme ještě s pár spolužáky naši učitelce laboratorní protokol. Kancelář byla otevřená, ale ona tam nebyla. Měli jsme ji to dát na stůl a jít pryč, ale co kluci neudělali? No jasný, si svoji písemku z rána si opravili. Já jsem svoji písemku taky nenapsala zrovna nejlíp, ale na tohle ještě nemám. Měla jsem pěkný nervy i za ně, aby se náhodou nevrátila. Naštěstí nás nechytla. Tak možná, až mi fakt poteče do bot, tak toho využiju. Jinak na trénincích pořád vše stejné, jen nám v týdnu posekali kukuřici, za kterou jsme se vždycky schovávali, když už jsme nemohli. Teď jsme vidět skoro po celé délce trati. Takže žádná sranda. Ale aspoň už přes cestu nejsou takové pavučiny, jaké tam byly, když kukuřice ještě stála. To bylo vždycky hrozné. Ráno jsme je všechny smetli a odpoledne tam byly zase. Ale to nejsou pavučinky jak u nás, to jsou tak desetkrát silnější, takže i desetkrát větší pavouk. Ani představit se mi ho nechce. Jinak ve škole docela pohoda, už se někdy i zapojím do rozhovorů mezi učitelem a studenty. Třeba například když jsem řekla větu Bára and I are sisters. Tak ona na tabuli napsala Marra and I.... A taky mi jedna učitelka řekla, že se jí líbí můj akcent, že je vidět, že jsem z Evropy. Tím mě potěšila, protože jsem si myslela, že žádný akcent nemám, že moje angličtina prostě ještě žádný nepochytila, ale asi jo. A ještě jeden postřeh z USA. Když vynalezli klimatizaci, měli by jim také ukázat kapesníky, jelikož je úplně jasné, že když budou pořád pouštět tu klimatizaci, dostanou prostě rýmu, a když budou mít papírové kapesníky, budou se moci vysmrkat a ne pořád tak nechutně popotahovat, jako to tu umí. To jsem vždycky úplně vytočená, když si někdo vedle mě sedne a každých deset vteřin popotáhne. To bych mu nejradši vždycky něco řekla. Kdybych to ovšem uměla. Nejhorší to je při obědě. Příště jim nabídnu ubrousek.

vloženo 17.10.2010 • komentáře [0] • fotogalerie

Čus deníčku,

Týden opět utekl jako voda (3-10.10). A já jsem měla další možnost hlouběji proniknout do tajů americké kultury. O minulém víkendu, jak jsem psala již v minulém článku, jsem běžela závod. Zúčastnila jsem se jediná z našeho týmu, ani trenér u toho nebyl, a aby mi uvěřil můj výsledný čas, poslala jsem mu internetový odkaz na moje hodinky, které jsou řízené přes satelity, aby se ujistil, jaký jsem podala výkon. To bylo v sobotu. Hned v neděli mě volal, že ty hodinky jsou super a kde jsem je koupila a kolik stály. No a v pondělí, v druhém tréninku, kdy už jsem měla v nohách 10 km z rána, jsem běžela a měřila 8 km. Trenér jel přede mnou a ukazoval mi trasu, kudy mám běžet. Tempo bylo skoro závodní. To jsem se proklínala, co jsem to jen udělala za chybu, že jsem mu ty hodinky ukázala. A to si mě u toho ještě natáčel, ještě že bylo tak hnusné počasí, že jsem v té mlze nebyla skoro vůbec vidět. No, a v pondělí večer, mi opět volal, že koupil dvoje takové hodinky, a že ho s tím musím naučit. Takže je to tu docela komedie. On si ani nepřečte návod a chce, abych mu to se svoji angličtinou vysvětlila... Začátkem týdne se nám už ukázalo opravdu zimní počasí, na tréninky jsem vyrazila v rukavicích a čepici. A ani ve škole jsem bundu skoro nesundala, protože oni i v tomhle nečase pořád pouští klimatizaci. A když začne pršet, skoro všichni tu vyrazí v gumákách, to se mi docela líbí. Kytičkované, pruhované, jednobarevné,... Je to praktické, i u nás bych někdy vyrazila v gumákách, ale přišla bych si blbě, a tady si je musím koupit nebo budu out :-) V tom, že jsem si myslela, že ve škole bude chvilku od písemek klid, jsem se docela zmýlila, jelikož teď nastává čtvrtletí a co to znamená? Čtvrtletní práce :-( Takže opět musím být ve střehu, protože tyhle testy jsou hodnoceny o hodně víc, než ty malé písemky. A taky jsem zjistila, že i tady mají akademické čtvrthodinky, to jsme skoro už využili, ale než jsme stihli zdrhnout, tak přišla. Sice o dvacet minut později, ale přece. Taky tu poznávám nové a nové lidi, třeba jedna holčina, která se pořád se všema pusinkuje. To jsem si říkala, co je to zač? Dokonce i mě, když se potkáme, dá pusu na tvář. Když mi to udělala poprvé tak jsem se docela lekla. Pak jsem zjistila, že je z Etiopie, a že to je jejich způsob přivítání a zdravení. No musím si holt zvykat, co člověk, to jiný zvyk a jiná povaha. V týdnu, když jsem si pořídila teplejší oblečení a dokonce koupila i deštník, tak opět nastaly letní teploty. To mi mohlo být jasný, ale nestěžuji si. Opět jsem mohla vyrazit ven jen v kraťasech...Taky jsem tento týden, už konečně navštívila kadeřnictví. Měla jsem z toho docela respekt, tak jsem si pro jistotu vytiskla svoji fotku, a vyrazila jsem. Naštěstí se mě ujmula kadeřnice běloška, tak to mě opět trošku spadl kámen ze srdce, no a potom, když stříhala a stříhala, tak už jsem byla klidná. Vypadalo to, že pochopila, co chci. No, a když mi potom řekla, že chce jen 15 dolarů, tak jsem si oddychla úplně. Protože holky mě připravovaly na to, že je to dost drahé. A v pátek odpoledne nás opět čekal závod. Konal se v jiném městě, a jelikož mě trenér nemohl vzít do autobusu, protože kdyby se něco stalo, měl by z toho průser, tak jsem přispěla na benzín jedné holčině, a jely jsme za autobusem v autě. Dozvěděla jsem se dost věcí o Američanech a naopak ona byla zvědavá, jak to chodí u nás. Třeba se hrozně divila, že jsou u nás jen běloši, to rozdejchávala docela dlouho. Závod startoval v 5 hodin odpoledne, takže energie z celého dne a týdne už skoro žádná nezbývala, to jsem si říkala, jaký to bude výsledek.(Ještě jsem cítila zádové svalstvo z úterní posilovny, ta mi dává docela zabrat. Ve středu jsem se nemohla skoro ani chodit, natož běhat). A k tomu jsme tam byli jen tři týmy, takže asi jen 20 holek. Tak jsem se dost obávala o svou pozici ve startovním poli. Nakonec z toho bylo 5 místo. Čas 20:06, to jsem zvědavá, kdy už tu hranici dvaceti minut pokořím. Doufám, že už příští závod. Závod jsme vyhráli jak v chlapecké tak v holčičí kategorii (fotky s pohárem na stránkách) a mohli jsme vyrazit opět směr domov. Stavili jsme se ještě na večeři u Číňanů. Já jsem si koupila Snickers, jako že si zasloužím odměnu po závodě, no a holky mi říkaly, ať to hlavně nevidí trenér, že si to mám sníst v autě, prej bysme neměli jíst žádné sladkosti. No tak hlavně, že kluci si dali k večeři hamburgery, to mu nevadilo. Ale dobře čokoládu jsem si vychutnala v autě...

vloženo 10.10.2010 • komentáře [0]

Ty jo Deníčku,

ten čas tu nějak rychle letí. Už je 3.10. To znamená, že už tu jsem víc jak měsíc a mně přijde, jak kdybych přijela před týdnem, už i kvůli tomu, že mi jedna holčina říkala, že po prvním měsíci budu všem lidem rozumět, a pořád nic. Zřejmě někde nějaká chyba :-)

Končící měsíc znamenal ve škole plno písemek a také plno nových zkušeností s psaním taháků. Tak třeba do biologie, jsem si psala tahák přes hodinu, a říkala jsem si, jestli na mě nebudou spolužáci koukat divně, až se ho budu snažit nenápadně použít. Ale spíš jsem fakt divně musela koukat já, když si oni při testu vyndali skripta na lavici a začali opisovat z nich. To jsem se proklínala, proč jsem se s tím tahákem psala. Učitel je buď úplně slepý nebo dělal, že to neviděl. Ale prostě jim to všem uznal i holčině, která test vyplňovala celou hodinu, přesto že řekl, že na test máme 30minut. Aspoň vím, že příště si nemusím dělat starosti s nějakým podváděním při testu. Nebo třeba v hodině angličtiny, psali jsme písemku na doplňování čárek ve větě. Požádala jsem spolužačku, jestli by mi neukázala její písemku, že bych si to opsala, ale ona mi normálně ten můj papír vzala a čárky v té větě mi doplnila. Učitelka opět neřekla ani slovo. Doufám, že to takto půjde dál. Ale i přesto, že jsem z této prověrky dostala devět bodů z deseti, uznala učitelka, že to semnou nebude tak lehké, jak si myslela, a doporučila mi Mrs. Douglas, která pomáhá s angličtinou studentům, kteří pochází z neanglicky mluvící země. Takže tam budu docházet každý týden... Co se týče tréninků, tento týden byl dost ovlivněný pršlavým počasím, které tu začíná převládat na krásnými slunečními dny. Strávili jsme více času v hale a taky jsme začali 2krát týdně chodit do posilovny, neděláme nic těžkého, ale i posilování s vlastním tělem mi dělá dost velké problémy, doufám, že se aspoň dostaví nějaké výsledky, když se musím takhle mučit. Ve čtvrtek, navíc taky ještě dost foukalo, normálně jsem se kácela, když jsem stála v pozoru. A do toho jsme měli běhat minutové úseky. Když jsme běželi po větru, přišla jsem si jak kdybych letěla, ale horší to potom bylo proti větru, to jsem uběhla sotva dvě stě metrů, za tu minutu... Trenér má asi pocit, že se nudím nebo co, protože mi ukázal jména pár českých atletek a poprosil mě, jestli bych mu nepomohla nějakou přivést sem. Takže to vypadá, že tu možná budu mít příští sezonu českou parťačku. Taky jsem se v pátek vydala hledat kadeřnictví, protože moje vlasy vyžadují úpravu. Bloudila jsem po městě skoro hodinu a půl, ale aspoň jsem udělala nějaké fotky, a podařilo se mi objevit dvě kadeřnictví. Ale musela jsem se objednat, takže stříhání mě čeká až v pátek. To jsem zvědavá, jak to dopadne a hlavně kolik to bude stát, protože mi holky říkaly, jestli mám tolik peněz, že jdu do kadeřnictví.

V pátek večer jsem taky měla na výběr, jestli se jít podívat na zápas našich volejbalistek a nebo navštívit kino. Co myslíte, že jsem si vybrala? Volejbalový zápas vyhrál. Jo jo, hrály dobře, samá rychlá hra, žádné nahrávky do kůlu, to jsem se docela divila.... Nicméně kino jsem stihla v sobotu, zjistili jsme totiž, že to dávají celý víkend. Takže o příběh hraček 3 jsem nepřišla, naopak jsem dostala ještě bonus v podobě přítomnosti moc sympatického spolužáka :-) A po shlédnutí filmu slibuji, že si budu svých plyšáků o hodně víc vážit. V sobotu jsem taky měla jet poprvé na trénink na pláž, ale jelikož jsem se v týdnu před trenérem zmínila, že potřebuji závodit, protože to je nejlepší rychlostní trénink, tak mi domluvil účast v závodě univerzity ve vedlejším městě. Takže když si moji spoluběžci běhali v klídku po pláži, já jsem potila krev v salisburském parku. Ale nestěžuji si, kdo si počká ten se dočká, aspoň se budu víc na tu pláž těšit. I když v tomhle počasí, kdy už opravdu nastává podzim a teploty nejdou nad 20 stupňů, to na koupání asi nebude.

vloženo 3.10.2010 • komentáře [0]